Leden 2013

JARNÍ KONCERTY

24. ledna 2013 v 14:37 | Banan
Ahoj, tady je takové lehké nastínění pár koncertů, které chystám na jaro 2013. Některý jsou kooperace s kámošema, za což bych jim chtěl poděkovat. Mějte oči otevřený a zajímejte se o to, co se okolo vás děje. Díky za podporu.

13.2.2013
HOAX (usa) + CONTROLLED EXISTENCE + OSAWATOMIE
Klub 007 Strahov
Vstup: 150

Nová sezóna začně hodně z ostra. Víc z ostra už by byl asi jen GG Allin nebo floridští zabijáci E.B.S. (aka Everybody Sucks), jejich zpěvák házel v polovině 90. do lidí během koncertu betonový kvádry. Jestli chcete aspoń trochu pochopit jak to vypadalo v Bostonu, Detroitu nebo DC na začátku 80. let, máte jedinečnou šanci, protože Hoax se s tím fakt nemažou. V současnosti asi nejnebezpečnější kapela ve scéně, která ale kromě krve vydává i naprosto vynikající desky. První lp právě vyšlo na Adagio 830 a je to absolutní vražda. Koncert na vaše vlastní nebezpečí, ale zase netřeba hysterčit ohledně nějakého lynče, tohle bude furt především punk akce.

27.2.2013
MOONLESS (dk) + BOTTOM FEEDER (dk)
Klub 007 Strahov
Vstup: 150

Tenhle koncert dělám ve spolupráci se ZST Booking, což je super. Jinak Moonless a Bottom Feeder jsou v součastnosti dvě nejlepší dánské stoner/sludge kapely s kořenama hluboko v undergroundové punkové scéně a tak disponují kromě drticí riffáže i potřebnou špinavostí a nasraností. Čeho jsou Moonless schopni naživo už jsme měli možnost zažít a zvuk na Sedmičce jim jen dodá na drtivosti. Jejich album "Calling All Demons" vyšlo na Doomentia Records a tvoří pevný kamený most mezi punkem a metalem. Stejný to bude i s tímhle koncertem.

15.3.2013
DIÄT (de) + PUFF (de)
Café Na Půl Cesty
Vstup: dobrovolný

Kdybych měl vybrat největší objev za rok 2012, byli by to Diät. Berlínská parta punkových veteránů, ve kterého najdeme např. Iffiho, bývalého bubeníka Mönster a provozovatele skvělého recordstoru Static Shock. Diät vydávají na Iron Lung, který dělaj chlápci ze stejnojmené kapely a vychází tam třeba Needles nebo australští Total Control. K těm pak mají Diät hodně blízsko, jen je to trochu větší rubanice a celé to tak zní dost jako srážka Crisis a právě Total Control. Jejich debutní singl je fakt geniální a poslechnout si ho můžete na bandcampu Iron Lung:
Puff jsou puk totální wierd punková parta, která zní trochu jak Devo na speedu. Očekávejte večírek.


9.4.2013
RAI KO RIS (Nepál) + host
Café Na Půl Cesty
Vstup: dobrovolný

Jo, je to tak, koncert punkové kapely z Nepálu. Rai Ko Ris jsou v součastnosti asi jedinou otevřeně politickou punkovou kapelou v téhle zemi a na jaře vyrážejí na evropské turné. Když přišla na tenhle koncert nabídka, bylo nemyslitelné to odmítnout už jen z principu, protože punk by měl bourat veškeré hranice. Tak doufám, že se tam všichni uvidíme, tuhle kapelu je prostě třeba podpořit!!!!! Link na web Rai Ko Ris tady, mrkněte na to!


12.4.2013
ASH BORER (usa) + FELL VOICES (usa) + ALTERCADO (Chile)
Klub 007 Strahov
Vstup: bude upřesněno, ale určitě ne víc než 200

Koncert ve spolupráci s Revenge of the Nerds. Ash Borer a Fell Voices jsou americké podzemní black metalové kapely, které mají opět kořeny v punkové scéně. Altercado hrají hrubý a přímočarý crust core a jejich přítomnost na téhle akci jasně dokazuje, že jde znovu především o punkový koncert. Takže všichni NSBM ať případně tahnou do piče.


Dále 18.5. budou Bi-Marks (usa) + Ghost Mice (usa) a 2.7. Mutilation Rites (usa)

ERIC CHENAUX + UNKILLED WORKER

16. ledna 2013 v 21:21 | Banan/Silver Rocket
Eric Chenaux (can) + Unkilled Worker
22.ledna 2013
Kavárna Potrvá, Dejvice
Start: 20:00
Vstup: 150

Pamatuju si to docela dobře. Kamarád Tobi z Lipska mi napsal mail, jestli bych nechtěl udělat koncert pro Erica Chenaux. Já jsem v té době opravdu hodně poslouchal desky z Constellation Records (což mi vydrželo dodneška) a ty Ericovi jsem shodou okolností objevil pár měsíců před tím. Jakoby všechno, co se okolo tohohle labelu vždycky dělo, mělo nějakou zvláštní energii, díky níž se věci dějí tehdy, kdy mají a dávají vám možnost být jejich součástí přesně v tu chvíli, kdy to vše dává smysl. Tady to bylo úplně stejné. A tak jsem jeden den vyrazil na nádraží, kde už na mě na nástupišti čekal chlapík, který byl sice na první pohled velmi nenápadný, ale stejně jsem se nemohl splést. Vzpomínám si úplně přesně, jak mě zarazila Ericova plachost a skromnost, vyptával se opatrně a po každé odpovědi dlouho přemýšlel. Jel vlakem 9 hodin v kuse, jen aby viděl Prahu a mohl si v ní zahrát. A taky se o ní chtěl něco dozvědět. A tak jsem se po ní celý den procházeli a mě došlo, že tenhle člověk je opravdovej. Žádnej produkt. Žádnej derivát. Žádnej pseudointelektuál. Ale ani žádná pomatená všeobjímající postavička. Celou dobu byl totiž soustředěnej a koncentrovanej na věci a lidi kolem sebe.A tak kromě toho, že se toho on spoustu dozvěděl o Praze, dozvěděli jsme se toho hodně také jeden o druhém. Večerní koncert V Jelení to pak vše završil. Eric odehrál skvělý koncert, přestože letitým stojanům na mikrofony zrovna nešla úplně karta a v podstatě ani 5 vteřin se je nepodařilo udržet ve stejné pozici. Dopadlo to tak, že jsem je půlku koncertu musel držet a stal se tak neplánovaně součástí show, která se krom nádherných písniček a atmosféry vyznačovala i Ericovou nezlomnou trpělivostí. Ten pocit, který jsem z něho získal přes den, byl tímto naprosto zpečetěn. Pak už si vybavuju jen mé první seznámení se slečnou V., jehož důležitost se plně projevila až v dalších dnech a týdnech, cestu tramvají ke mě domů, pár hodin spánku, ranní kafe a překvapivě pevný stisk ruky při odchodu na metro směr Nádraží Holešovice. A nezbývá mi než říct, že se opravdu velmi těším na to, až si s Ericem budu moct tou rukou znovu potřást. Nepochybuji o tom, že tím začne další vyjímečný zážitek.


NOR SILENT

9. ledna 2013 v 22:30 | Banan
Dělal jsem si doma trochu pořádek v deskách a jak už to tak v podobných situacích bývá, skončil jsem u toho, že jsem si po letech pustil věci, u kterých jsem skoro ani netušil, že je vůbec mám (myšleno samozřejmě s lehkou nadsázkou). Prostě takové sychravé lednové odpoledne, plné méně či více obskurní muziky, kterou už dnes bude znát opravdu jen málokdo, což však rozhodně neznamená, že by nebyla pořád super. Naopak, některým těm deskám dodaly léta v téměř úplné posluchačské izolaci celkem zvláštní a poměrně silné konotace a těch pár hodin, které jsem strávil jejich oprašováním bylo až nečekaně příjemných. Velkou roli v tom samozřejmě hrála zejména nostalgie a sentiment, minimálně v mém případě tedy určitě, ani to však není důvod si myslet, že některé věci patří pouze do minulosti a od jisté doby jsou vlastně jen takovým až historickým artefaktem podivínských sběratelů punkových desek. Pro mě osobně vždy byla moje kolekce desek hlavně zdrojem živé inspirace a ne pouze položkama v nějakých seznamech, kde si odškrtávám věci podle jejich raritní hodnoty. A dnes jsem si to znovu připoměl, protože některé ty nahrávky nemají na internetových aukcích hodnotu téměř žádnou, pro mě ale znamenají hodně. Tady jsou tři pro mě asi nejzajímavější.

1. THE VAN PELT - "Sultans of Sentiment" (Gern Blansten)
První, co se mi u téhle kapely vybavilo, byla vzpomínka na jejich koncert v Chebu. Nechtěli je tenkrát pustit přes hranice, dusili je tam několik hodin a vypadalo to fakt špatně. V klubu Elektra u nádraží (kde proběhl i legendární odpolední koncert Split Lip) čekalo několik desítek lidí, včetně mnoha přespolních (já přijel vlakem z Plzně), už několik hodin a pořád nic. Nakonec pomohla až osobní intervence M5 přímo u celníků, Míra je prostě nakonec ukecal a Van Pelt spolu se Sin Eaters dorazili a zahráli krátkej ale dokonalej koncert. Na jednom podiu se tak ten večer sešli dva bráchové, ve Van Pelt totiž hrál Rob Leo, jehož známější brácha Ted v té době působil právě v Sin Eaters. Tohle psaní ale mělo být o desce "Sultans of Sentiment", tak ještě něco málo k ní. Předpisové emo konce 90. let, ne tak ukřičené jako polovina stejné dekády, trochu víc ve stylu Karate, občas spíš s odříkavaným vokálem a minimalistickým aranžmá. Ale pořád s těkavou punkovou energií a zvláštně elektrizující náladou. I po letech tam vše tohle zůstalo a tahle deska dokáže během několika vteřin změnit vaši náladu. Vyšlo na Gern Blansten, labelu Charlese Maggia, zpěváka z Rorschach.

2. GROUNDWORK - "Today We Will Be Not Invisible Nor Silent" (Bloodlink)
Brutální záležitost, muzika, která vás rve na kusy. K tomu ostře politická lyrika tepající zejména americkou politiku, ale nic, co by bylo vytržené ze širšího kontextu. V mnoha ohledech mi Groundwork připoměli Struggle a vůbec celou tehdejší Ebullition scénu. Tohle lp je ale možná ještě trochu výbušnější a nasranější, textama možná blíž spíše k Downacst, zvukem spíš k Chokehold. Přesně tyhle kapely tehdy měnily můj pohled na svět, tady jsem poprvé začal o věcech opravdu přemýšlet a mimojiné jsem například začal vnímat straight edge i z jiné perspektivy než nabízely metal hard core kapely té doby, však má taky basák na klasické emo fotce na zadní straně neomylně triko "It´s ok not to drink" . Silná, politická deska v tom nejlepším slova smyslu, kterou když si pustíte, máte pocit, že začala revoluce. "Today we will be not invisible nor silent. As the pilgrims of yesterday continue their war of attrition. Forever trying but never succeeding in their battle to rid the americas of us convincing others and ourselves that we have been assimilated and eliminated. But we remember who we are."

3. ABHINANDA - "Senseless" (Desperate Fight/Genet)
Možná stovky hodin jsem točil kazetu s touhle deskou v rozhašeném walkmanu, který jsem měl přelepený izolepou, aby se mu neotvírala dvířka a kazeta nevypadávala ven. Skoro pokaždé, když jsem se proposlouchal na konec, jsem vzal tužku a manuálně převíjel pásek zase na začátek, čímž jsem šetřil baterky. No a pak znova po hlavě do poslechu "Senseless". S volume na maximum jsem se řítil v 6 ráno tramvají číslo 2 na praxi do supermarketu. Byl to rok 1995 a tohle bylo první album, které Abhinanda vydala. Umea straight edge scéna byla v plném boomu, Refused právě vydali "Everlasting" a obě kapely v podstatě neustále křižovaly Evropu. José, zpěvák Abhinanda, rozjel s Denisem vlastní label Desperate Fight a právě na něm vyšla cd verze téhle desky, která mě nedala spát. Na svou dobu až překvapivě brutální nahrávka, jejíž tvrdost ale nestála tolik na metalových vlivech. Byl tam ten tehdy už typický severský zvuk ovlivněný zejména prvním albem Refused a taky inpirace v kapelách jako Ressurection nebo 108 (s těmi jela Abhinanda na podzim 95 turné), což vytvářelo maximálně energickou hard core smršť se spalující dávkou emocí. Kapela už také tehdy disponovala dostatečnou dávkou vlastní invence a zejména oba kytaristé se s přehledem starali o to, aby Abhinanda nebyla jen pouhou kopií, což se plně projevilo na dalších dvou albech. Když to teď znovu poslouchám, opět můžu říct, že to má furt sílu jak prase a způsobuje to okamžitej flashback do ranní tramvaje číslo 2. Na fotkách totální hromady, všichni trika XL a tlusté X na rukách. "Intoxication is not rebellious! Murder is not rebellious!"

VELBLOUD UCHEM JEHLY

1. ledna 2013 v 14:40 | Banan
Nebyla jiná možnost jak začít nový rok, než poslechem nového singlu NEEDLES - "Desesperación". Na předsevzetí a přísloví jsem sice nikdy moc nebyl, ale napadá mě, že kdyby se tenhle moment odrazil i do dalších dnů roku 2013, bylo by to poměrně nadějný. Protože muzika a texty na té desce jsou čistá esence toho, co považuji za hard core punk a co mi dodává tolik potřebnou energii k tomu to tady přežít. Tohle se za 18 let vlastně vůbec nezměnilo a já pořád čerpám inspiraci ze stejného zdroje a byť se může zdát občas trochu vyschlý, každý den se přesvědčuji, že je to jen na nás, jak hluboko jsme ochotni kopat. V tomto prostředí, víc než kdekoliv jinde, vždycky platilo, že jestli chcete energii přijímat, měli byste se stát její součástí a pokusit se ji tvořit. Dokonce bych řekl, že je to podmínka proto, aby věci fungovali a posouvali se vpřed, přestože by to zároveň nemělo znamenat, že kdo stojí trochu stranou, nemá právo se kdykoliv přidat. Pocit, že se můžu stát kdykoliv plnohodnotnou součástí a sám si určit způsob svého fungování je pocit, který se nedá vyvážit ničím a ve chvíli, kdy bude podemlet nesmyslným elitářským kastováním, ztratí všechny ty krásný slova v textech a statusech naprosto svůj smysl a opodstatnění. I proto jsem možná v tomto ohledu mnohem větší hippie než jsem kdy býval a minimálně poslední rok se snažím spíš hledat to, co je společné, než se donekonečna zabývat tím, co nás všechno může rozdělovat. Vím, že spousta lidí se teď pousměje, protože bude mít (částečně jistě oprávněný) pocit, že mám pořád potřebu se vymezovat a hatovat spoustu věcí. Pravdou, ale je, že jediný, co mě zajímá, je upřímnost a prostě mi jen došlo, že míra upřímnosti a opravdovosti není závislá na formě a že i když něco milionkrát nemusí být moje cesta a moje vize, neznamená to, že je to automaticky špatně. Pro někoho to může znamenat částečnou ztrátu kritického myšlení, pro mě to znamená objevovat a propojovat dohromady něco, co může být ve finále přínosem pro všechny. Veřím, že teprve když se tyhle dva přístupy přiblíží k rovnováze, bude to vše fungovat tak jak by mělo. Asi proto se spíš usmívám všemu tomu brečení, jak tohle či ono už není hard core a není DIY a není dostetečně politický a jak nám to či tamto krade a kurví scénu tím, že se to nějak označuje. Můžu nad tím kroutit očima, ale upřímě, opravdu mě netrápí jestli nějaká moderní glam rocková metal blbost přiláká na koncert 500 dětí s vtipnejma účesama, kerý si myslí, že tohle je hard core. Mnohem víc mě trápí egoismus, myšlenková i celková apatie, ztráta vášně a fanatického zápalu, nedostatek reálné komunikace a v neposlední řadě pocit, že jedině my máme pravdu, když ve skutečnosti vězíme po krk v zatuchlém bahně a ve finále už nejsme ani schopni bavit se normálně byť třeba jen o muzice. Pocit komunity a sdílení věcí dohromady zdegeneroval do formy vlastních chlívečků, z kterých si všichni urputně brání svoje ega, majíce u toho pocit, že jedině tak se dá obstát nebo se snaží ze všech sil vytvářet dojem, že je vlastně nic nezajímá. Z jaké pozice pak máme právo na někoho ukazovat prstem nebo se mu smát, když ani nejsme schopni bavit se mezi sebou bez toho abysme si museli pořád něco dokazovat. Přesto všechno nepřestávám věřit v lepší časy (alespoň, co se týká hc/punku), drží mě to prostě nad vodou a nic jiného mě ani nezbývá. Vybral jsem si tuhle cestu a nic jiného vlastně nemám. A přeze všechno, jsem nikdy nelitoval ani vteřinu.

"Dřív když se objevil někdo nový, řeklo se prostě - Ahoj, pojď mezi nás. Časy se ale změnily a lidé ve scéně nyní definují svojí pohodu tím, že všichni ostatní nejsou v pohodě. Je to zcela odlišný přístup a já nejsem jeho součástí"
Ian/Fugazi

Tady si můžete poslechnout ty Needles a další věci z Iron Lung Records. Vše naprosto parádní.