Květen 2012

IN THE GRAVEYARD

16. května 2012 v 12:39 | Banan
Je poledne, v Rekomandu ani noha, venku zima, na stole čerstvě uvařený kafe. V sobotu jsem tady nainstaloval novej gramofon a teď se na něm točí DEAD MOON - "In the Graveyard". A tak nějak mě napadá, že lepší muziku, jsem pro tuhle chvíli ani nemohl vybrat. Tahle kapela byla prostě naprosto geniální a inkriminovaná deska byla jejich první počinem, který vyšel původně v roce 1988. Dead Moon samotní pak vznikli o rok dříve v Portlandu a fungovali do roku 1996, kdy se Fred Cole a Toody Cole spojili s crustovým veteránem Kelly Halliburtonem (Resist, Detestation, SHOS) a přetransformovali se v Pierced Arrows. Ti pokračují v té nejlepší tradici, kterou sami započali, ale první alba Dead Moon jsou podle mě nepřekonatelný a o tom prvním to platí několikanásobně. Na obalu divná fotka tří rozcuchanejch existencí v džískách a křivácích poflakujících se na hřbitově a v drážkách odzbrojující temnej punk, smíchanej s trochou blues a původního country a oholenej až na samou dřeň. Absolutní generační výpověď několika prokletých punks, kterým sedí na rameni celá parta démonů a přesně podle toho to zní. Nedávno vyšly všechny zásadní (tedy první tři) desky Dead Moon po dlouhé době znovu na vinylu, což je naprosto super zpráva, protož původní edici byly beznadějně rozebraný. Kapela samotná je pak přes svou obskurnost totálním kultem, o čemž svědčí mimo jinné i to, že jejich cover nahráli třeba Pearl Jam a jako velkou inspiraci je uvádí nespočet kapel. V tomto případě pak naprosto právem, protže těžko byste hledali víc prokletej rock´n´roll.

Nebylo úplně jednoduché najít kapelu, která by mohla jít pod jehlu po Dead Moon, dlouho jsem hledal nějakou klasiku, ale nakonec padla volba na PINS OF LIGHT. Tohle jméno bude asi spoustě z vás říkat ještě o něco míň než Dead Moon ale i to je nakonec důvod, proč jsem se rozhodl o něm něco napsat. Bylo by totiž trestuhodné tuhle kapelu minout. Když napíšu, že v sestavě najdeme členy Dead and Gone a jejich album "Pins of Light II" vyšlo na Alternative Tentacles, spousta z vás se už asi trochu chytne, to nejdůležitější ale je, že muzika vám prostě ustřelí hlavu. Tihle týpci vždy věděli jak hrát divnej a hlučnej punk rock a evidentně neztratili skills i když to zní zase trochu jinak. Tentokráte mnohem přímočařeji než Dead and Gone nebo Alaric (další, tentokráte death rocková kapela s téměř totožnou členskou základnou) a konkrétně jako bastard Karp, Rey Coalition a Motörhead, kterého při narození navíc poplivali jak Hellbastard tak Hawkwind. Totální jízda od začátku do konce s obrovskou energií, jasnýma riffama a bicí kanonádou, vymáchaná v tom totálně "fuck you" zpoceným a agresivním odéru, kterej dostal zase trochu jinej kontext, ale zabíjí s absolutním přehledem. Na co tyhle hovada kdy sáhli, to fungovalo s maximální destruktivním účinkem a tak nezbývá než tuhle kapelu jednoznačně doporučit. Takhle hrajou punk nasraný starý houně.

VIDĚL JSEM BUDOUCNOST. A JSOU TO OR

7. května 2012 v 23:14 | Banan
Dvakrát v poměrně krátké době jsem viděl koncert OR a když skončil ten jejich druhej Na Půlce, naplno mi došlo, že v současné době asi není v ČR lepší kapela. Každej z těch koncertů byl trochu jinej, ale oba dva mě přibily na půl hodiny k podlaze a kromě mocného kývání hlavou mě donutily se nehnout. Marně jsem pak pátral, kdy se mi tohle u české kapely stalo naposledy, navíc dvakrát za sebou. Ani v jednom případě jsme pak nešel na ten koncert s tím, že to hlavní a jediné na co se těším jsou Or a musím jejich set vidět celý stůj co stůj. Do Klubovny jsem šel tak trochu na grilovačku a spíš si poslechnout obdélníčky, ale ve chvíli, kdy zapískala první Adámkova vazba, jakoby si mě obmotala kolem nohy a prostě mě nepustila ven. První, co mě uzemnilo byl mocnej a silnej zvuk, přestože na podiu nestála žádná stěna z aparátů, ale jen obyčejné kytarové kombo a obyčejnej basovej aparát. Stejně to ale mělo hovadskou sílu, další to důkaz toho, že když tohle máte v sobě nepotřebujete si nutně vypomáhat přehnanou technikou a naopak, když to v sobě nemáte, nezachrání to ani 20 beden. Další věcí bylo, jak ten zvuk krásně fungoval dohromady a všechny nástroje se úžasně doplňovaly a násobily svou sílu jako by byly napojený na nějakej neviditelnej zdroj další energie. Celá kapela fungovala jako jeden organismus, nic nešlo proti sobě a byla to fascinující podívaná. Okamžitě jsem si vzpoměl na jeden z prvních koncertů Akimbo, kteří disponovali podobnou rock´n´rollovou alchymií a naprosto vážně říkám, že Or jsou podle mě v současnosti na úplně stejné úrovni. Nejde jen o to, že jsou evidentně naprosto perfektně sehraný, protože zřejmě často zkouší a taky hodně hrajou, ale zejména o to, že do toho dokážou dostat ještě něco, co jakkoliv technicky dokonalou kapelu dokáže vždycky převálcovat. A to je pocit, že kapela na kterou se díváte naprosto a absolutně věří tomu, co dělá, má z toho všeho radost, která se do songů absorbuje už ve chvíli, kdy vznikají ve zkušebně a s každým jejich přehráním naživo jen sílí a sálá do všech stran. Vzniká tím nádherný a ne tolik běžný efekt, kdy kapela čerpá energii sama ze sebe a hraje prostě a jednodužše jako o život a je úplně jedno jaký vládnou vnější okolnosti. To pak vysvětluje, proč to Or zabili v tak odlišných prostředích a na tak odlišných akcích se stejnou intenzitou. No a když jsme u té intenzity, to je pak asi poslední kamínek do skládačky. Ani Váša ani Adámek se do toho nebojí opřít a položit ( i když jinak jsou to spíš takový tichošlápkové) a v určitou chvíli je jim prostě u prdele, jestli vám vazba utrhne hlavu nebo jestli basa ve chvíli, kdy to kytara vypne převálcuje úplně všechno na sračku. Není to samoúčelná exhibice, nic secvičenýho nebo vykalkulovanýho, jede se naprosto podle pocitu a i proto to vždycky funguje. Samostatnou kapitolou je pak způsob hry na bicí, který nemá v našich končinách obdoby. Dalo by se říct, že více jak polovinu koncertů Or strávím tím, že jen tak fascinovaně čumím na Františka, jak se z modelu "neumímdopětipočítat" po prvním úderu změní v absolutního zabijáka a po celou dobu jen přikládá pod kotel a s každou další skladbou do toho řeže víc a víc. Miluju, když bubenící dělají takový ty velký nápřahy, po kterých máte pocit, že to nemůže virbl přežít a když padne rána, zarezonuje vám to až v podbřišku. A přesně tenhle styl, který se ovšem opět nijak netluče s obrovskou přirozeností, posouvá Or do první ligy. A úplně nejlepší na tom všem je, že je samotné by to nikdy ani ve snu nenapadlo. Mě pak nezbývá než doufat, že se jim to všechno podaří dostat i na desku a že jí nahrajou a vydají co nejdřív. Teď je na to ten naprosto ideální čas, protože kapela s větším tahem u nás v současnosti fakt neexistuje.