Duben 2012

UNBROKEN + PETTYBONE

24. dubna 2012 v 9:12 | Banan
UNBROKEN v Praze

UNBROKEN (USA) + PETTYBONE (UK)
sobota 28.4.2012
Praha, Palác Akropolis

start: 19:00
vstup: 300kč

To, co se ještě před pár lety zdálo nemožné, se stává skutečností. Po 17 letech se do Prahy vrací UNBROKEN. Kapela, bez které by hard core scéna asi vypadala úplně jinak a která vám dokázala v několika minutách obrátit život úplně naruby. Nejsem si úplně jistej, jestli je to vůbec možné nějak vysvětlit, protože je jiná doba a navíc všechno okolo téhle kapely bylo vždycky hodně osobní. Na druhou stranu v tom byla a je její největší síla. Parta kluků ze San Diega, která vrthla do rozjeté straight edge hard core scény první poloviny 90. let s úplně jiným přístupem než bylo do té doby běžné. Na nohách lakýrky, krátké černé kalhoty, bílé ponožky, košile a účesy ve stylu Elvise nebo Morrisseyho. K tomu všemu tlusté černé X na rukách a oproti tehdejšímu pozitivnímu trendu texty o tom, jak je težký fungovat sám se sebou, o depresích, o nešťastné lásce a v neposlední řadě o zcela reálných myšlenkách na smrt. Byly to naprosto otevřené výpovědi obyčejných kluků o věcech, kterým rozuměli zase obyčejní kluci a obyčejné holky. Frustrace, zlost, deziuluze a zároveň touha to všechno nějak zlomit. Jednou z cest k tomu byla právě hard core kapela, která všechen nahromaděný přetlak uvolňovala pomocí ničivé muziky a textů, které nebylo možné dostat z hlavy. Unbroken ke všemu přistupovali se smrtící otevřeností a téměř až sebezničující energií a tak se i v jejich hudbě neopakovatelným způsobem potkaly vlivy, která by jinak nemohly fungovat dohromady. Slayer, Morrissey, Stray Cats, Misfits, Benny Goodman, Joy Division (nahráli od nich geniálně cover "Love Will Tear Us Apart") a všechny ty skvělé hard core kapely té doby jako Undertow, Four Walls Falling nebo Groundwork. Přidejte k tomu pět rozdílných, ale silných osobností, neortodoxní přístup k věci a obrovskou dávku obyčejné lidskosti a uvěřitelnosti a máte kapelu, jež beze zbytku naplnila podstatu pojmu hard core. A to hlavně díky tomu, že to pro ni nikdy nebylo jen o scéně, ale především o tom jak přemýšlíme a jednáme. Tohle byl způsob, jak všechny ty negativní emoce přetavit v silné pozitivní poselství - my víme, že to bolí a nic není v pořádku, ale je třeba s tím bojovat a začít vždy sám u sebe. Možná i proto má v bookletu desky "Life Love Regret" každý člen svoji osobní stránku, kde píše o tom, co cítí a přidává i pár obrázků nebo fotek. Eric Allen mluví o tom, jak se pokusil o sebvraždu a že doufá, že už to nikdy neudělá, protože to slíbil těm, co miluje. Vedle textu je fotka lístku na autobus z Washingtonu do San Diega. Nastoupil do něj poté, co utekl přímo z podia při koncertě v DC a pak jel několik dní zpátky domů přes celou zemi a nikdo nevěděl, kde je. Steven Miller napsal mimo jiné tohle. "Je mi právě 18 let. Zrovna jsem vyšel střední školu a podle názoru mých rodičů nesměřuju nikam. Ale jak můžu někam směřovat, když nenávidím vše, čím bych podle nich měl být. Nevidím sám sebe jako kariérního otroka bojujícího o přežití v neustálé snaze vydělat dost peněz. Vidím svého otce a je mi ho tak líto. Pracuje opravdu tvrdě a teď to vypadá, že přijde o místo, protože vláda rozhodla, že jeho pozice už není důležitá. Vypadá to, že opravdu není žádná cesta z tohohle systému. A tak jsem si jako únik zvolil hudbu." Nutno dodat, že se přidaly tisíce kids na celém světě, koncerty byly jedna obrovská vřava, kde si všichni mohli vyřvat plíce a desky Unbroken jsou dodnes opatrovány ve sbírkách jako něco, co nám před mnoha lety změnilo život. Bez jakéhokoliv patosu. Bez vypočítavosti. Bez snobismu a posranýho "cool" aspektu. A v tomto duchu se nese i návrat zpátky na podia. Osobně vlastně nenávidím reuniony, ale tady je to opět jinak. Všech těch pár koncertů, které zatím po svém návratu odehráli, byly benefity. Z jednoho putovalo 10 000 dolarů do Chiapasu v Mexiku, z dalšího 12 000 pro jejich kamarádku, která trpěla nevyléčitelnou nemocí a zbýval jí rok života. Byla z chudé rodiny a Unbroken ji ty peníze předali s tím, ať je procestuje, protože to si vždycky přála. Z koncertu v Londýně v roce 2010, který byl mimochodem naprostý masakr, putovaly peníze na May Day v Praze. Všechno to bylo navíc většinou v malých klubech, bez ochranky, stupidních bariér, debilního násilí a podobných věcí, ale naopak s výzvou na začátku ať si to lidi užijou naplno, ale hlavně si neubližujou mezi sebou, protože tohle na jejich koncerty nepatří . A stejné to bude i teď v Praze, kam se podle slov Roba Morana (jeden z nejhodnějších lidí, co jsem kdy potkal) chtěli vrátit ze všeho nejvíc. I díky Ericovi, který v roce 1997 nakonec opravdu dobrovolně opustil tenhle svět a jeho maminka říkala, že z evropského turné 94/95 vzpomínal nejvíc právě na Prahu. Tenhle večer bude absolutně vyjímečnej, protože na podiu budou stát chlápci, který jsou stejný jako před dvaceti lety a připomenou nám aspoň na chvilku jaký to bylo skvělý. Bez internetu, mobilů, Twitteru, Facebooku, jen s kupou posbíranejch letáků, zaškrtaným tištěným katalogem od Day After a pocitem, že nám pár lidí rozumí. A ti z vás, kteří to nezažili tenkrát, dostanou šanci teď. Šanci z největší pravděpodobností poslední. Tak ať ji sakra nikdo nepropásnete!

THE OLD FIRM CASUALS RULES

18. dubna 2012 v 13:16 | Banan
Dnes asi jen krátce, ale nemůžu si to odpostit. Včerejší koncert The Old Firm Casuals byl prostě famózní a to i přes to, že byl ve Futuru. Nemám to místo rád a v podstatě nikdy jsem si tam neužil koncert na 100% i když to byli třeba Converge, Disfear nebo Shellac. Vygumovat mi z hlavy, kde jsem a donutit mě soustředit se jen na podstatu koncertu dokázali až včera Lars s Caseyem a Paulem. Opravdu si nepamatuju, kdy jsem naposledy viděl takhle dobrej punk rock. Lars Frederiksen byl evidentně dobře naladěnej a v naprostý formě, házel vtípky, který byly vtipný (což se moc kapelám nestává) a navíc zpíval a hrál na kytaru jako totální hovado. Ihned jsem si vzpoměl na spoustu "legend", který se v současnosti nedokážou ani udržet na podiu, natož pořádně zpívat, melou úplný blbosti a ze všeho nejvíc je vám jich líto. Před koncertem mě na vteřinu napadlo, jestli už náhodou Frederiksen nespadl do téhle smutné škatulky, ale po koncertě jsem měl chuť si za tu myšlenku nafackovat. Na podiu to byla prostě od začátku do konce čistá radost z muziky, která je zahraná s obrovskou lehkostí a grácií, ale zároveň je tvrdá, hlasitá a nepostrádá ten tolik důležitej punkovej aspekt. Chtěl jsem teď napsat oi! aspekt, ale pak jsem si vzpoměl, co včera Lars říkal a tak to je.

"It s all punk rock! Punks, skins, hip hop kids.....oh, wait, hip hop kids - fuck them.....We are all punks, so don´t forget about it!"

Vím, že se nad tím spousta z vás ušklíbne, že je to klišé, co říká rock´n´rollová hvězda, aby se zalíbila lidem. Já mu to ale včera všechno věřil. Každej tón a každý slovo. Stejně jako spojení s chlápkama, co hráli nebou hrajou v typicky hard core kapelách a jsou straight edge. Včera to všechno dávalo smysl, bylo to čistý a mělo to opravdovou sílu bourat debilní předsudky. A já jsem kurva rád, že jsem se o tom mohl přesvědčit.

AUXES + DEMOKHRATIA + noAR+IS+

16. dubna 2012 v 12:33 | Silver Rocket
AUXES (USA/D)
DEMOKHRATIA (Alžírsko)
noAR+IS+ (CZ)
+ promítání dokumentu "Punk in Africa"
19. dubna 2012
Praha - klub Final, start 17.30!!!

Čtyři pohledy na jednu věc - přesně tohle nás napadlo, když se nakonec dala dohromady pozoruhodná sestava tohohle večera. Každá položka čtvrtečního koncertu svým způsobem reprezentuje "punk", přičemž se ani náznakem nesnažíme tvrdit, že kterákoliv z nich má jedinou a absolutní pravdu.


Takže podle abecedy: Auxes jsou kapelou neúnavnýho matadora Davea Laneyho (Milemarker, Challenger), kterej pro nás představuje naprosto ryzí přístup k muzice a k věcem kolem ní. Tahle tvrdě pracující, skromná a nekompromisní kapela si nás získala už dávno. Po debutu "Sunshine" (2008) na Lovitt Records, kde Auxes předvedli celou řadu hudebních poloh, se kapela na posledních dvou deskách "Ichkannnichtmehr" (2010) a letošní "More! More! More!" vrátila k syrově zahranýmu punk rocku a šlape jí to úplně parádně.

Demokhratia je HC/punk kapela z Alžírska a skvělej rozhovor o tom, co znamená hrát sypačku ve stylu DS 13, Minor Threat nebo Lärm v tomhle koutě světa si můžete přečíst třeba tady: http://www.czechcore.cz/redakce/Rozhovor-s-DEMOKHRATIA-P78752.html

noAR+IS+ je zástupce domácí scény: původně syrovej noise one-man pičus projekt se rozrostl do podoby regulérní kapely a s tím přišla i částečná změna zvuku. Ano, i tohle je pro nás punk jak blázen!!!

Celej večer začne už v 17.30 promítáním unikátního dokumentu "Punk In Africa". Jste vítáni!


ZÁPLAVA SKVĚLÉ MUZIKY

13. dubna 2012 v 17:51 | Banan
Nová deska Masters Hammer mě na celých pár týdnů trochu zablokovala, co se týká poslouchání nových věcí, ale už jsem se z jejího sevření dokázal přeci jen trochu vymanit a pomalu se začínám prokousávat tou kupou desek, které se mi tu stihly nahromadit. Jelikož přestože jsem nedokázal poslouchat nic jiného než ty Masters Hammer, přeci jen jsem stihl sledovat, že vychází nebo se objevuje neskutečné množství skvělých desek. I to je pak důvod proč se po menší odmlce opět vracím k blogu, i když je mi jasné, že postihnout tady a teď úplně všechno, co se v tomto ohledu za posledních pár týdnů událo je zhola nemožné. Udělám tedy takový výběr toho z mého pohledu nejlepšího a budou doufat, že to alespoň někoho z vás inspiruje a některé ty věci si třeba poslechne nebo sežene.

Právě teď se točí na mém gramofonu jedenáctipalec THE BOMB - "The Challanger" (No Idea). Je to přesně jedna z těch desek, která ma dokonalé načasování, protože se skvěle hodí do počasí, které zrovna vládne venku. Energický a melancholický punk, který má boží náladu, podobnou deskám Leatherface, ale přeci jen jen slyšet, že tady hrají členové Naked Raygun a The Methadons, takže je to celé víc abych tak řekl Chicago rock. To ale vůbec neznamená, že některé skladby nejsou totální jízda s dokonalou basovou linkou a vynikajícím melodickým zpěvem, který nikdy nezklouzne k patosu i když se té hranici mnohdy přiblíží. Chlápci mají tohle ale celou dobu těžce pod kontrolou, však se taky stačí podívat na fotky a na to, kdy tenhle styl začali hrát a je vám všechno jasný. Na desce je několik úplně nových věcí doplněné o geniální otvírák "The Kids" z minulé desky. Skvělý i formát jedenáctipalce, navíc na barevném vinylu. Jestli máte rádi Leatherface, Naked Raygun, Hot Water Music a vůbec tenhle melancho punk, co je pořád punk, tak The Bombs jsou můj tip jako parádní a trestuhodně nedoceněná kapela.

Úplně z jiné strany na to jdou PICK YOUR SIDE. Pamatuju si jak jsem držel v ruce obal a aniž bych měl ponětí o co přesně jde a kdo v tom má prsty, tušil jsem solidní zásek do palice. Na zadní straně singlu jsem napočítal přesně 10 songů, zhluboka jsem se nadechl a šel do toho. První zařvání a bylo mi to jasný - tohle je nová kapela zpěváka z Haymaker kurva! Jednou rukou hrozím ve vzduchu a druhou otvírám booklet, kde je napsáno Hamilton Hardcore Survives! a tím je všechno jasný. Jasný je i to, že se jede přesně ve starých kolejích - rychlý surový a ultranasraný hard core s trochou primitivních thrashových postupů, který útočí v krátkých, ale o to intenzivnějších dávkách. Totálně v tradici Left For Dead, Haymaker nebo Swarm, včetně těžce negativistické lyriky a sarkasmu, který je podtržen sloganem Lo-Fi Pseudo Thrash, který na tohle dílo sedí naprosto přesně. Singl vyšel na A389, kde je na spadnutí i velká deska. Nemůžu se jí dočkat, stejně tak jako říjnového koncertu. Zlo, zlo, zlo!

Další singl, který mě sestřelil mají na svědomí BROTTSKOD 11. Přesnější by tedy asi v tomto případě bylo jednotné číslo, protože i za tímhle názvem stojí především nezničitelný Jocke (asi milion d-takt kapel) jehož dvorním vydavatelem se stal Mirek von Phobia. Kanár o téhle desce napůl ze srandy někdě napsal, že kdo nemá rád stadionovej rock, tomu se to líbit nebude a já přesně vím, jak to myslel. Ne, že by to znělo jako Motörhead, ale ten rock´n´rollovej šmrnc to má jednoznačně i když se samozřejmě pořád pohybujeme v intencích švédského d-beatu. Deska tak opět přirozeně disponuje přímočarou energií tohoto stylu, ale není to tak prvoplánový a záměrně primitivní, což mě upřímě řečeno trochu překvapilo. Aby nedošlo k mýlce, songy jedou od začátku do konce a rozhodně nejsou bržděny nějakými experimenty, celkové vyznění je ale tentokráte přeci jen trošíčku sofistikovanější, za což můžou především některé ne úplně tradiční kytarové postupy. Naprosto skvěle zní na desce i basa, která vládne především ve finálním songu "Tomma Javla Loften". Jestli máte rádi Tötalitar, Avskum nebo Anti-Cimex, tahle deska je pro vás a určitě oceníte i stylové zpracování a parádní fialový vinyl.

Poslední deskou, kterou bych chtěl dneska zmínit je skutečná lahůdka. Před několika týdny jsem ji objevil v distru Voltage a neváhal jsem ani vteřinu. Maje na paměti geniální songy z kompilace "Bloodstains Across Yugoslavia", bylo mi jasné, že tohle mi nesmí uniknout. Někteří z vás už možná tuší, že se jedná o chorvatskou kapelu PARAF. Na švédském labelu Ne Records teď vyšly na jednom lp zkompletované ranné nahrávky z let 78 - 79 (tedy z doby, kdy jsem se narodil) pod názvem "Prekinuti Koitus: 1978 - 1979" a je to jedna z mála možností jak se za normální peníze dostat k nějaké oficiální nahrávce, jestliže tedy nemáte čas prolézat bazary s deskama na balkáně. Paraf byli z Rijeky, vznikli už v roce 1976 a rozpadli se o deset let později. V prvních letech hráli uderný punk se zpěvem v rodném jazyce, který zní absolutně autenticky. Když vezmeme v potaz dobu a místo vzniku, tak některý postupy o roky předběhly dobu a znova a znova mě jejich síla příbíjí k podlaze. Opět to není žádná extra virtuozita a neočekávejte ani nějakou extrémní rychlost, ale sílu to má hovadskou a to i díky sarkastickým a přesně mířeným textům, ve kterých si Paraf vyřizují účty se všemi, kdo je serou. Názvy songů jako "Reforma Školstva" nebo "Kontracepcija" vám ostatně asi lecos naznačí, minimálně to, že Paraf nebyli jen nějakou blbou rockovou kapelou. A že to na konci 70. let v Jugoslávii nebyla žádná prdel, je myslím celkem jasný. Real fucking punk.

Pro dnešek tedy vše, ale velmi brzy budem pokračovat. Protože jak jsem říkal, je toho hodně. Což mi připomíná, že jsem vám chtěl ještě říct, že veškerý vaše tipy jsou zde samozřejmě více než vítány. Tak do toho, hrňte to sem!!!!