Květen 2011

BY THE GRACE OF GOD

31. května 2011 v 12:05 | Banan
BY THE GRACE OF GOD + EMPTY HALL OF FAME
3.6.2011
Klub 007 Strahov
Start: 20.00

Pořád trochu nechápu, že ten koncert nakonec na Sedmičce bude. Po tolika letech se tam vrací kapela, která mi změnila život. Tenkrát v tom roce 1997, kdy spousta z vás chodila do školky, jsem byl naprosto u vytržení a absolutně šťastnej a přestože jsem byl v úplném tranzu, pamatuju si naprosto přesně některý detaily. Třeba jak měli By the Grace of God namalovaný X na rukou, co Rob říkal nebo jak Duncan skočil i s kytarou do lidí a když se vrátil zpátky, byl bez bot a říkal, že mu strčil někdo prst do zadku. Pak se dožadoval zpátky svých bot a asi po deseti vteřinách přilétla jen jedna. A všichni se skvěle bavili. Mě bylo 17 a nechtěl jsem aby to skončilo.

By the Grace of God tenkrát jeli turné ke své desce "Perspective", ale já na ten koncert dorazil hlavně proto, že jsem totálně miloval "For the Love of Indie Rock". Když tenkrát hráli skladbu "Goliath", měl jsem pocit, kterej jsem před tím ani potom už nikdy nezažil, doslova mi naskočila husí kůže po celém těle. Ta deska je ale dokonalá celá a když jsem přemýšlel, jak zprostředkovat to, o čem ta kapela byla (nebo vlastně je, když jsem otevřel email ohledně jídla na tomto turné, bylo tam silně zdůrazněno - NOTICE! ALL VEGAN!), napadlo mě, hodit sem, co napsali Rob a Duncan do bookletu právě "For the Love of Indie Rock". Je to sice jen anglicky, za to se omlouvám, ale je to tam úplně všechno. Čistá esence toho, o čem pro mě kdy byl hard core a straight edge a je až neuvěřitelný, jak je to pořád aktuální. Uvidíme se v pitu.


Rob:

In 1985 I first appeared, wide eyed and enthusiastic, into the Louisville punk/hardcore music
scene. it was an inevitable placement for me as I was having a hard time adapting to stagnant
suburban lifestle of my high school peers. This new mystical world held empowerment for me. It
celebrated diversity and bestowed upon each member a new voice, powerful and passionate. the
music was fast and the lyrics voraciously attacked serious issues that I held as important to my
generation. It revealed a new meaning of life for me. Now, in 1996 the media has manipulated that
movement into a lifeless trend. The majority of bands are more concerned with record sales and
esteem than their listeners. Many kids have segregated themselves by causes or music types. There
is no longer a sense of community. Fortunantly, there are still people who work towards creating
an alternate movement for young people, a haven for those who choose to embrace a more difficult
path. By The Grace Of God is a salute to those people because we recognize that without the
punk/hardcore movement most of us in the band would not have probably made it. Thank you...Rob


Duncan:

When this group began there were many speculations as to what the band would be avbout (i.e.
ideals and music). Many people expected the group to follow the increasing trend of bridge
burning. When I say bridge burning what I am referring to is the constant denial of punk and
hardcore roots. We began this group because each one of us wanted to be in a hardcore band. We
all still believe and love the music and the movement. As for the ideas expressed in the group, I
believe that straight edge is a rather large part of it. I shed the label of straight edge for
three years for personal reasons, I think there is a time when a person must detach themselves
from movements in order to completely cal themselves their own. I stopped using chemical
substances in 1985, and I made a vow to abstain from chemical substances for the remainder of my
life, I will hold true to that promise. My mother died in 1995, she chose her death as she became
a slave to the alcohol industry. I watched her last breath slip from her lungs like an angel
soaring towards heaven. Chemical abuse is not a stranger to my life, I grew to manhood in it's
lap, that is my reason to hate addiction. When i was younger straight edge was all I had, it was
my only shield from peer pressure, it gave me something to belong to. And when I see ignorant,
jock mentality, Marine types giving the movement a bad name, I become outraged, because I know
that self improvement is an inner decision which no tattoos, violence, or militant literature
will ever enhance. DJ, a friend of mine, and I were talking in California during the Guilt/Earth
Crisis tour in 1995, and he asked me why I shed the label of striaght edge, and I told him that I
did not want to be connected with a movement which had become so violent. DJ explained his
philosophy of building your own concept of straight edge, and for some reason it all came into
focus. Maybe it was because DJ was even older than me and still called himself straight edge, or
perhaps it was because my mother just passed away and I was open to more because of the loss,
nonetheless our conversation stuck in my mind. I came home and began thinking about straight
edge, and came to a realization of why it was that no one ever considered straight edge cool. Who
really sticks with the concept? How many people call themselves straight edge as they age? Not
many. Well, I have decided to sign myself to the list. I don't care if I am in Guilt, By The
Grace of God, or Big Black, I will always call myself straight edge, and set a positive example.
Violence is only justified in extreme cases, at any other point violence only serves as an icon
for ignorance. I want to see the fun restored in hardcore.

MYSLEL JSEM, ŽE JE TO DÉŠŤ, ALE BYLA TO ELEKTRIKA

29. května 2011 v 17:36 | Banan
Další bláznivej tejden. Začal a skončil na Šumavě, což je samozřejmě super. Na chviličku jsem sice propadl jisté trudomyslnosti, ale všechny ostatní události to zas převálcovali, takže můžu napsat tenhle skoro až nadšenej post. Takže pondělí jsem strávil ještě na Modravě, v úterý jsem nastoupil do Rekomanda a večer jsem zcela neplánovaně zakončil na koncertě LOOP TROOP ROCKERS v Lucerně. Před tím jsem ještě stihl nejmilejší kafe za poslední měsíce, koupit si novou desku JOE LALLYHO a zmáknout živě speciál Out of Step se ZKOUŠKOU SIÉN. Ten jsem dát musel, protože jsem si původně myslel, že Loop Troop jsou až ve středu a když jsem v úterý zjistil, že jsou už v úterý, byl jsem smutnej, že je teda neuvidim. Nakonec jsem viděl alespoň poslední půl hodinku a bylo to neskutečný. Asi nikdy jsem nezažil lepší hip hop koncert. Fantastická atmosféra, kapela i lidi úplně nadšený a navíc to bylo technicky zmáknutý takovým způsobem, že jsem fakt nechápal. Naprosto s přehledem odrapovaný, energie na max a Embee nehrál na gramce ale na normální bicí. Trochu jsem za poslední roky ztratil Loop Troop z očí, ale tohle bylo kurvy dobrý a okamžitě mě to vrátilo zpátky mezi jejich skalní fanoušky. Celej nadšenej jsem si koupil jejich novou desku "Professional Dreamers" a musím říct, že se mi líbí o dost víc než ta předchozí. Večer jsem zakončil v nejlepší společnosti, ve 4 ráno jsem ještě napsal recenzi na nový ANYWAY a šel jsem totálně spokojenej (a rozstřelenej zároveň) spát. V pátek jsem pak dělal s Adamem koncert THE BLACK HEART PROCESSION. Jak je to skvělá a důležitá kapela a blablablabla, jste si od nás, starejch citlivejch kluků, přečetli už mockrát, takž to už vynecham. Důležitý totiž je, že to pochopilo celkem dost lidí a tak byl ten koncert nezapomenutelnej. Připadal jsem si, jako bych ani žádnej koncert nedělal, jak vše makalo. Pall a Tobi jsou úžasný chlápci s trochu skrytým, ale o to větším smyslem pro humor, který jsou naprosto evidentně ze starý školy, takže neřeší skoro nic. Když hráli, tak jsem se skoro neubránil slzám, ale zase na druhou stranu třeba moment, kdy začal Pall kašlat zrovna při totálně emo skladbě o ztracené lásce, byl neuvěřitelně vtipnej. A to hlavně proto, že se ukázalo, že chlápci se neberou zase až tak vážně a nemají problém celou tu emocionálně vypjatou situaci úplně shodit a otočit ji ve srnadu. Tohle opravdu oceňuju. Stejně tak se mi líbilo, jak se pak zhulili a ožrali s lidma, který přišli na jejich vystoupení a užívali si nejen koncert, ale i vše okolo. Poslední, co mě pak dorazilo, bylo, když mi Tobi řekl, že hrál na kytaru ve STRUGGLE a vyprávěl historky z hard coru poloviny 90. let. Fakt nejlepší. No a o víkendu jsem byl u Adama na hipízácký seanci, které se účastnilo spousta kámošů a kámošek a taky DANIEL HIGGS, kterej odehrál set na zahradě a to s poloviny na benjo (nebo co to je) a s poloviny na plechovku od barvy. V jednu chvíli, když začal hrát a poprvé i zpívat, tak se zkrz mraky prodralo slunce a v tu chvíli mi došlo, že sleduju něco naprosto vyjímečnýho, co už se nebude nikdy opakovat a jednou se o tom budou vyprávět legendy. Totálně mě dostal i ARAN EPOCHAL, kterej do celý tý sitace zapadl úplně dokonale. Ale nešlo zdaleka jen o koncert. Zrovna v tomhle případě šlo o naprosto úžasný setkání, které nemělo chybu, všichni se bavili a úžívali si to po svém. Navazovala se nová přátelství a utužovala stará, jedlo se a pilo. A přesně o tom to pro mě vždycky bylo a přesně proto občas píšu tak sentimentální věci. Prostě nechci, aby to zmizelo.

Dopsal jsem poslední slovo a dohráli FLEET FOXES - "Helplessness Blues" (Sub Pop). Ta deska je absolutní a totální hipízárna, ale když máte zážitky podobné jako teď já, nebo když se potřebujete hodit trochu do pohody, pusťte si to - je to naprosto geniální.

Adamova recenze na novýho Joe Lallyho:
http://czechcore.cz/redakce/JOE-LALLY-%E2%80%93-Why-Should-I-Get-Used-To-It-P78568.html

ARE YOU READY FOR SOME DARKNESS? ARE YOU READY FOR SOME FUN?

26. května 2011 v 10:47 | Banan
Zdá se mi to nebo všechno chcíplo? Ze servrů o muzice a komunitě úplně zmizely reakce na cokoliv a zůstalo jen pár výkřiků do tmy. Nikdo už si z nikoho dokonce ani nedělá prdel (nezaměňovat prosím z rádbyvtipnejma dementníma kecama). Vychází tolik skvělejch desek a jezdí sem tolik skvělejch kapel a přitom to vypadá jako totální poušť. Prostě NIC. To fakt nikoho nevzrušuje, že tady mají hrát kapely, který opravdu není šance jen tak vidět a jsou navíc skvělý? A týká se to úplně všech stylů - indie, klasickýho hard core/punku, screama, crustu - čehokoliv. Nevolám snad ani přímo po nadšení, v současný době bych byl vděčnej za jakýkoliv záchvěv. Fakt mi vrtá hlavou kam tohle zmizelo. Je to na Facebooku? Na Twitru? Na Last.fm? Nebo kde to je? Nemělo by to být tak, že snadný přístup k tolika věcem by měl vyvolávat nějaké dění a zájem? Můžeme se jednodužše dostat k totálním raritám, úplně zapomenutým kapelám, inspiracím, které jsou staré 30 let, ale zdá se, že to vlastně nikoho nezajímá. Stáhnem si to většinou do počítače mezi dalších milion desek a tím to končí. Nemělo by to náhodou tímhle spíš začínat? Včera to na mě všechno tak nějak trochu napadalo, všechny tyhle otázky a tak jsem si musel naordinovat léčebnou kůru Birellem a punk rockem a znovu jsem se ujistil, že občas nemůže být nic lepšího. Dneska už je to teda o dost lepší. Zůstalo sice pár (hahaha) otázek, ale taky tenhle skvělej playlist a v hlavě mimo jiné i několik zabijáckých refrénů. A to je vlastně super.

1. TURBONEGRO - "Apocalypse Dudes" (SFTRI)
Prostě nejvíc. Tahle deska mě doprovázela celé léto roku 2002 a to byl geniální čas. Polovina starostí, flákání se s Honzou po Šumavě, Fluff Fest na Výstavišti a před sebou milion možností, co dělat. Turbonegro k tomu byli soundtrackem a kdykoliv si "Apocaslypse Dudes" pustím, je to všechno zpátky. Ale není to nostalgie, která vás sejme, je to přesně naopak. Energie téhle desky je tak třaskavá, nakažlivá a inspirující, že to v pravém slova smyslu funguje jako léčebná kůra. Hit střídá hit, všechno je jednoduše ale geniálně vymyšlené. Nezbývá než to okouřit a pořádně si to užít. Díky Míro, že sis na mě vzpoměl, tohle je prostě povinost mít na vinylu.

2. OCCULT DETECTIVE CLUB - "s/t" (Alive)
Asi největší překvapení posledních měsíců. O téhle partě už mi sice říkal před nedávnem Pepa Křepelka, ale tak nějak jsem si od ní držel trochu odstup a dal tomu čas. Před dvěma týdny jsem pak u Míry ve skladu nezaváhal a odnesl si ji pod paží. Čekal jsem garage punk, takovej ten sofistikovanější a trochu melancholickej, od chlápků, který už všechno zažili. Ale jízda, která se na mě vyvalila z repráků mi solidně pročísla fousy. Occult Detective Club jsou mnohem větší rachot než jsem čekal, navíc se nebojí trochu sešlápnout plyn a nápady, které na vás hrnou v sobě mají zabijáckou chytlavost a totální magnetismus. Pořád tam ale zůstává chytrost a nadhled a kombinace je to smrtící. Boží skaldby, které uhánějí dopředu, nařachanej zvuk a taková ta ve vzduchu visící sympatie, kterou nedokážete přesně popsat, ale naprosto spolehlivě vyvolává na vaší tváři totální rohlík. Absolutně skvělý vokály, hooodně šikovnej kytarista i basák a bubeník, kterej se nebojí to rubat - lepší to bejt nemůže. Fandové Briefs, Misfits, Marked Men, GG Allina, The Clash, Ramones, Sham 69 a vlastně jakéholkoliv fakt dobrého punku - tohle je můj absolutní tip.

3. JELLO BIAFRA WITH NO MEANS NO - "The Sky is Falling and I Want My Mommy" (Alternative Tentacles)
Bum, bum bum. Ty vole! Znovu vydaná absolutní klasika u které okamžitě pochopíte, proč má punk rock takovou sílu vám ve vteřině změnit život. I po tolika letech vás to prostě sestřelí, takže si vůbec nedovedu představit, co to muselo způsobit když to vyšlo poprvé. Biafra i No Menas No jsou tady jak utření ze řetězu, album je tvrdý jak hovado a přitom zároveň tak zalézající pod kůži, že tomu nelze ani na vteřinu uniknout. No Menas No už v té době používali dost divné postupy, ale ani na okamžik to není na úkor valícího se proudu nasrané energie. Jen tím celá deska dostává troéchu temnej a jakoby dekadentní nádech, přestože to je prostě pořád totální punkovej nářez. Biafrův výraz, texty a celkový přínos myslím netřeba komentovat, nicméně je nutné zdůraznit, že v téhle společnosti to maká naprosto neskutečně. Opravdu nevidím jediný důvod, proč by tohle mělo chybět v jakékoliv sbírce desek.

THE BLACK HEART PROCESSION

24. května 2011 v 11:03 | Aran
THE BLACK HEART PROCESSION
(special stripped down show)
27. května 2011
Praha - divadlo Dobeška


Jejich skladby jsou jako hluboké tůně, jejich zvuk láká ztracená srdce jako plamen svíčky můru. Přehnaný patos? Možná; ale k The Black Heart Procession velká slova a rozmáchlá gesta tak nějak patří. Bez nadsázky legendární formace ze San Diega se v Česku představila vůbec poprvé v květnu 2010 v komorním prostředí pražského divadla Dobeška, nyní se The Black Heart Procession vracejí na stejné místo takřka přesně po roce. V pátek 27. května tentokrát kapela předvede výjimečné vystoupení, jehož podtitulek je "special stripped-down show".
O co jde? Zakládající autorská dvojice The Black Heart Procession Pall Jenkins (kytara, zpěv) a Tobias Nathaniel se rozhodli vystupovat jen bez dvou, bez doprovodu dalších nástrojů. Přesně tak totiž kapela v roce 1997 odehrála v Kalifornii své první koncerty a po částečném návratu ke kořenům, které představuje poslední vynikající album "Six" (2009) jdou nyní Jenkins a Nathaniel ještě dál. Vlastně zpátky… Na Dobešce tak uslyšíte klíčové skladby celé kariéry The Black Heart Procession v té nejsyrovější, nejintimnější podobě - jen za doprovdou kytary a piana (skutečného piana, nikoliv kláves!!!). Sychravé balady a temné lovesongy tak vyniknou ještě výrazněji než na deskách...

Koncert The Black Heart Procession začíná ve 20.00, vstup na Dobešku je 300 Kč.


KONCERTY MR.BANANA INDUSTRY UDPDATE

17. května 2011 v 11:30 | Banan
Nastal čas trochu aktualizovat přehled ze začátku a roku, jelikož se něco lehce změnilo a něco samozřejmě přibylo. Jo a díky všem, kdo chodí na koncerty, samozřejmě nejenom na ty, co dělam já. Tohle pak berte zase jako takovej základní přehled, podrobnější info pak bude následovat vždycky před aktuálním koncertem. Teď to tedy vypadá nějak takhle.

27.5.2011
THE BLACK HEART PROCESSION
Divadlo Dobeška

Tenhle koncert dělám spolu s Aranem. Z lásky TBHP jsem se vyznal už mnohokrát, takže spousta z vás asi tuší, co pro mě tahle kapela znamená. Koncert bude pouze ve složení Pal a Tobi (v téhle sestavě kdysi začínali) a emoce tak budou oholený na úplnou dřeň. Vše by mělo stát hlavně na pianu, pile a hlasu. Kdo byl na Dobešce minulý rok a viděl poslední 2 skladby, které dávali Pal a Tobi pod podiem, dokáže si udělat představu jakej to bude mazec. Podobné koncerty se opravdu nedějou často.

3.6.2011
BY THE GRACE OF GOD + EMPTY HALL OF FAME
Klub 007 Strahov

Tenhle koncert dělám spolu s Two Shovels. BTGOG jsou spolu s Chokehold a Unbroken moje asi vůbec nejoblíbenější kapela všech dob. Dodnes mi behá mráz po zádech kdykoliv slyším jakoukoliv jejich skladbu. Členové Endpoint a esence všeho o čem pro mě kdy byl hard core.

19.6.2011
THOU + MOLOCH
Klub 007 Strahov

Tady měli původně hrát ještě Abfukk a High Society a naopak neměli hrát Moloch. Nakonec se to vyřešilo tak, že na Sedmě bude tahle sestava a Abfukk a High Society budou hrát ten den Na Půlce (takže jestli máte rádi dobrej 80´s hc/punk, tak vyražte tam). Nicméně, tenhle koncert bude čistý zlo. Thou mě svojí poslední deskou rozdrtili čelist na jeden nápřah - naprosto masakrální postupy v základu vycházející hlavně z kapel jako Dystopia, Noothgrush nebo "rockověkších" věcí od Corrupted. Doplněné poctivou dávkou dobrého metalu a totálně nelidským vokálem. Dílo zkázy dokonává fakt, že to má pořád totálně punkovej feeling a přestože to je kapela na Southern Lord, jedou turné bez jakýchkoliv garancí. Partnery jim dělají Moloch z Anglie - hooooodně nemocný sludge/doom ve stylu Khanate. Zlo, zlo, zlo.

23.6.2011
BERNAYS PROPAGANDA + XAXAXAXA
Café Na Půl Cesty, Pankrác

Dvě naprosto boží kapely z Makedonie!!!!! S BP jsme hráli s Lahar minulý rok na Zoro Festu v Lipsku a všem nám totálně spadla brada. Opravdu hodně dlouho jsem neslyšel takhle dobrou a hlavně naprosto originální kapelu! Jejich muzika je hodně groovy, v podstatě jsou to skoro taneční rytmy, ale hrané bez jakékoliv elektroniky jen s pomocí skvělého bubeník a a kytaristy, který sází totální riffy a jeho hra je hodně podobná Hüsker Dü, Gang of Four nebo Drive Like Jehu. Ke genialitě pak kapelu posouvá energický vokál zpěvačky Tiny v makedonštině. Dohromady to maká prostě dokonale a já apeluju na všechny aby se na tenhle koncert přišli kouknout. Zvláště když druhou kapelou budou Xaxaxaxa, kde hraje Vasko z BP a nakopou vám prdel úplně stejně.

30.6.2011
THE ESTRANGED + KHUDA
Klub 007 Strahov

Tenhle koncert dělám spolu s Hluch. The Estranged jsou další splněnej sen. Původně vznikli jako projekt, kde se sešli Keith z Hellshock/Warcry atd s bývalými členy From Ashes Rise. Oproti veškerým očekáváním však začli hrát muziku ovlivněnou hlavně Wipers, Joy Division a Agent Orange a hned na první desce ukázali, že sice hrajou v podstatě post punk, ale divoká portlandská punková krev jim v žilách kolovat nepřestala ani omylem. The Estranged hrajou tenhle styl s odzbrojující energií navíc pěkně temně a nadoraz. Jejich koncerty jsou vyhlášený a já se fakt těšim. O rozjezd se postará anglická masírka Khuda.

10.8.2011
WORLD/INFERNO FRIENDSHIP SOCIETY
Klub 007 Strahov

Ano, je to tak, geniální punkový kabaret se vrací zpátky. W/IFS mají venku novou desku "The Anarchy and the Ecstasy", která je skvělá a nedá se očekávat nic menšího než absolutně zničující nájezd. Neznám moc kapel, které by měli podobně destruktivní dopad a přitom to byla taková zábava a dodnes vzpomínám jak Jack donutil na prvním pražském koncertě polovinu publika utvořit páry a tancovat klasický valčík. Jindy zase chodil po Německu v dlouhém černém kabátě, s červenými kontaktními čočkami a ptal se na ulici lidí, co si myslí o Leni Reifensthalové. Tohle bude večer, na který se nazapomíná, hlavně proto, že stát se může absolutně cokoliv.

27.8.2011
MOONLESS + host
Café Na Půl Cesty, Pankrác

Jo jo, nová kapela lidí z Gorilla Angreb, No Hope for the Kids nebo Young Wasteners. Tentokráte se ale jedná o parádní stoner/doom, samozřejmě stále s lehkým závanem kodaňského punku. Zbystřit by měli hlavně všichni kdo jedou v Saint Vitus, Goatsnake, Bathory atd. Jediný dvě jistoty jsou, že to bude dobrý a že to bude nahlas. Součástí koncertu bude vegan grilovačka!

PÁR TIPŮ

13. května 2011 v 14:21 | Banan
Ještě než se pustím do nových desek, chtěl bych vám poděkovat za ten příval reakcí. A to hlavně proto, že jsou vlastně všechny pozitivní a navíc jsem se díky nim dostal k pár opravdu dobrým kapelám, které jsem neznal. Přesně to by měl být účel tohoto blogu a já si toho fakt vážím. Takže díky a můžeme se do toho zase pustit.

Jak už jsem psal jinde, polovina týdne byla ve znamení mnoha nových desek, které dorazily do Rekomanda a některé už jsem stihl poslechnout. Tady je pár těch, které si zasloužily opakovanou rotaci.

1. DEAFHEAVEN - "Roads to Judah" (Deathwish)
Ok, říkám hned na začátku, že polemiku o tom, zda je to jen další trendovej black metal nechávám úplně stranou, protože to pro mě není opravdu vůbec podstatný. Rád tohle přenechám chytrolínům, který nemají nic jinýho na práci. Já jsem byl po velmi vydařeném demu na tuhle desku hodně zvědavej a myslím, že je super. Dost mi to něčím připomíná Wolves in the Throne Room, jen je to míň ambientní a sevřenější. Prostě je tam pořád cítit zřetelnej vliv east coast hc/punku, což vytváří dost zajímavou kombinaci. Parádní kytarové nápady, dost temná atmosféra a velmi zajímavé texty i booklet. Jsem spokojenej.

2. DEFEATER - "Empty Days, Sleepless Nights" (Bridge 9)
Hahaha, začátek předchozího odstavce bych mohl úplně klidně zopakovat, jen tam vyměnit styl, kterého se to týká. Defeater jsou teď v hc scéně dost skloňované jméno, já se k nim dostal až s touhle deskou a to především díky tomu, že má opravdu nádherné zpracování. Je to v podstatě knížka, kde je vložené cd, u 2lp verze (šedivý vinyl) je pak tahle knížka vložená dovnitř kapsy na desku. Uvnitř jsou texty a fotky, vše velmi vkusně graficky zpracované takovým tím "emo" stylem, který vám má dát pocit, že nejste jediný, kdo na světe trpí a celý je to hodně osobně laděný. Občas mi to přijde malinko patetický, ale musím říct, že v podání Defeater to má sílu a na těch textech jsem se na dobrou hodinu zasekl. Je to podobný jako u poslední desky Have Heart, která mě textově a vlastně celkově obsahově úplně rozstřelila. Hudebně je to dobře zahraný moderní hard core většinou v tom natlakovaném středním tempu, který stojí hlavně na kytarách a utrápeném zvěvu/řevu. Spolu s Have Heart, posledními Verse a The Carrier určitě deska která v tomto stylu stojí za pozornost. Cd i vinyl navíc obsahují akustický singl, který je opravdu skvělý, jakkoliv jsem k němu měl velkou nedůvěru.

3. THOU - "Summit" (Southern Lord)
No, tohle je fakt věc. Pár desek už od nich doma mám, takže jsem myslel, že jsem připravenej, ale stejně mě to sesekalo. Už dlouho jsem neslyšel takhle brutální kapelu, celá deska je zahraná fakt z maximální tvrdostí, ovšem přitom se to dá pořád označit za hard core. Já osobně tam hodně slyším kapely jako Dystopia nebo Noothgrush, teprve až potom metal. Toho tam samozřejmě není málo, ale základ je fakt v tom totálním zle pomalejch kapel z 90. let, který už dávno zapadaly prachem zapomění. Thou na ně navazujou a dělaj to takovým způsbem, že se vám z toho srolujou ponožky. Jinak deska má opět nádherné provedení, tentokráte hraje prim parciální lak a tématika, která dokonale koresponduje s muzikou. Jo a nezapomeňte - 19.6. hrajou tihle řezníci na Sedmičce!!!!

SYSTEMS OVERLOADED

7. května 2011 v 18:53 | Banan
Zažil jsem jeden z nejblázivnějších týdnů v životě a nemám kapacitu to zpracovat. Tak je to tentokrát asi na vás. Napište sem, který kapely jste objevili, co vás potěšilo nebo co vás naopak sere, nebo vlastně cokoliv chcete. Je to vaše.

Soundtrack k těmhle pár větám:
WARHEAD - "What to Do With This Yearning...?/The Lost Self and Beating Heart" (Ugly Pop)