Duben 2011

NO FIRE, ONLY SMOKE

29. dubna 2011 v 14:12 | Banan
Tentokráte jen krátce, nemám moc času, ale musím se podělit hned. Vybírám tři desky, které mi opravdu solidně zamotaly hlavu a v žádném případě byste je neměli minout. Každá je trochu jiná, ale všechny jsou úplně skvělý. Tak jdem na to.

1. YOUNG WIDOWS - "In and Out of Youth and Lightness" (Temporary Residence)
Tahle deska je fakt hodně divná. Dokonce víc, než jsem čekal. Ještě před tím, než jsem si ji koupil, se ke mě dostávaly zkazky o tom, že je to v podstatě psychadelickej rock a tak jsem měl lehkou obavu, jestli to nebude jen další pokus se svézt na cool vlně. Ale bylo to úplně zbytečné - tohle jsou prostě pořád Young Widows, jen na své cestě zašli do míst odkud už není návratu, už je to jenom jejich svět. Divnej, zvláštně osvětlenej i pokroucenej. A taky fascinující. Pokaždé, když se do něj vydám, objevím v pološeru nějakej další příběh a přestože tam platí úplně jiný pravidla, který mě trochu straší, dokážu se tam podívat i pětkrát za večer. Deska má i skvělý obal, texty, který vám to neusnadní a čtvrtá strana je prázdná (což miluju, protože si na ni můžete sáhnout).

2. MIND SPIDERS - "s/t" (Dirtnap)
Sólový projekt Marka z Marked Men. Obal by mohl být klidně z desky Young Widows a taky naznačuje, že to nebude jen tak. Jasně, pořád je to v podstatě garage punk, ale i tady je takovej přesah, že odbít to jen tímhle konstatováním prostě nejde. První strana je tedy podstatně chytlavější a melodičtější, se skvěle napsanými skladbami a boží energií. Je to jako trochu ležérnější než Marked Men, občas trochu podobný deskám Jay Reatarda a je tam několik totálních hitů. Co mi ovšem úplně odrovnalo, je strana B. M5 sice říká, že s ní trochu zápasí, já jsem byla ale chycenej okamžitě. Nálada je víc temná, tempo pomalejší a přestože to je pořád vlastně melodickej punk, tak vás to sevře a chvilku nebudete vědět co a jak. Kdyby to nebylo takový klišé, napsal bych, že je tam jasná ozvěna Joy Division (a není to blbý) a rozhodně můžu zmínit třeba Wire. Zůstávají nakažlivé melodie a trochu nemocná atmosféra. Tahle deska vládne.

3. SPEED KILLS - "demo cd-r" (DIY)
Pocta švédskému mangelu v podání brazilských zabijáků. Speed Kills je nová kapela členů Discarga a Bush a podle očekávání se s tím fakt neserou. Mix Mob 47, Discharge a Poison Idea v období "Pick Your King" s hrubou a neotesanou energií brazilských ulic. V podstatě primitivní postupy jsou v tomto stylu samozřejmě obrovské plus, protože díky nim to takhle kurevsky jede. Cd je zabalené do papírové obálky, vevnitř rozkládací booklet, kterému z jedné starny vévodí lebka s anarchistickým symbolem v provedení s jízdním kolem a nápisem "Aesthetics? Fuck Off!" Texty zůstávají věrny tradici jihoamerického punku = ultrapolitické rozbušky, psané většinou pěkně ostře a napřímo a nejlepší je tenhle:

BIKE COPS FUCK OFF
Get of our streets
and go back to the sirens and chaos
Bike cops, fuck off!
Our tribal symbols corrupted
taken by the pigs
As an instrument of power

EISERN UNION!!!

26. dubna 2011 v 0:44 | Banan
Strávil jsem pár dní v Berlíně a bylo to skvělý. Cesta tam byla sice trochu anabáze, jelikož auto, které jsem stopnul, odhalila bdělá německá pohraniční policie jako kradené a posádku zatkla. Mě, jakožto lehce zmateného stopaře s cedulí Berlin na klíně, nechala jít, nicméně to bylo uprostřed pole u dálnice, takže jsem chvíli pochodoval po polní cestě a nakonec to nějak dostopoval do Drážďan. Tam mě zase pro změnu lapili revizoři v tramvaji a nakonce jsem si spálil pleš na ostrém odpoledním slunci při finálním pokusu se konečně dostat do hlavního města německé říše. Nakonec to klaplo, dal jsem si večeři v Yo Yo (Sumatra Cheese burgr - lecker!), pak zmrzlinu a vyrazil jsem na koncert EARTH, který se konal v rámci Friction Festivalu. Ten našel letos azyl v klubu Berghain, což je stará industriální budova, která poskytla pro kapelu typu Earth naprosto dokonalé kulisy. Bylo už celkem pozdě a já byl hodně unavenej i přesto (a nebo možná právě proto) to byl ale neuvěřitelnej zážitek. Hrál ten večer s nima nějakej trumpetista z Berlína, zaznělo hodně věcí z nové desky, Dylan Carlson každý song uvedl a celkově to byl hodně povedený koncert. Dostal jsem se do takového toho podivného stavu, kdy nevíte, jestli se vám to všechno jenom nezdá a jako omámenej jsem se nechal emocionálně úplně zničit. Na byt jsem přišel někdy ve 3 ráno a zbytek noci strávil na dojezdu. Ráno jsem byl ale kupodivu celkem čerstvej, dal si 300 kliků, kafe a kostku raucher tofu. Soundtrackem byli Leatherface. Pak jsem vyrazil do Bis Aufs Messer, předal tašku plnou vegan dobrot, čímž jsem získal kredit na výběr slušného počtu desek zdarma. První uvízli v mé síti MEREL - "s/t" (Gern Blansted). Skoro jsem nevěřil svým očím, protože tahle deska se shání dost špatně a tady trůnila hned na začátku celé second hand sekce. Navíc je v perfektním stavu a i po těch letech pořád zabíjí (v bookletu fotky tak typické pro 90. léta a na jedné má kytarista triko Straight Ahead - kurva to byla doba). Merel byla první kapela, kterou jsem kdy viděl na Sedmičce a mají tak v mém srdci výsadní místo, takže jsem měl opravdu radost. Další byl na řadě Iffy a jeho Static Shock Recordstore. Šel jsem sem na jistotu hlavně pro lp AGRO JIVE (P-Thrash), bez toho jsem nemohl odejít. A teď ho nemůžu přestat poslouchat. Sólo projekt Kaspera z No Hope for the Kids, HUL, Young Wasteners a vlastně všech důležitých kodaňských kapel. Podle očekávání se jedná o naprosto geniální věc, na pomezí lo-fi garage punku a kapel v kterých Kasper působil. Totálně autentická věc, jednoduché postupy, hity jak hovado, skvělé melodie a opět naprosto zničující texty. Brzy se o téhle nahrávce rozepíšu víc. U Iffyho pak lovím ještě dlouho pohřešovanou desku CALL THE POLICE - "1984 in 2003" (Feral Ward), kapely v které hráli bratři Burdettovi z Tragedy a která produkovala parádní šlapavý punk s dívčím vokálem a jak napovídá název, těžce politickým poselstvím. Někde tady leží základ pro Criminal Damage, v kterých hraje Paul dnes. Po dalším silném espresu jdu na falafel (naprosto fenomenální, velký, čerstvý a s humusem - cena 2 eura) a pak do berlínské základny St. Pauli. Všude v hospodě i okolo ní plakáty jasně dávající najevo na které barikádě štamgasti stojí. Kupujem s Andreasem malzbier a čučíme na zápas M´Gladbach - Dortmund, v němž poslední Gladbach senzačně poráží první Dortmund. Pak už se přesouváme do Koma F na koncert STAY HUNGRY, LEVITATIONS a EPIDEMICS. Levitations je úplně nová celodívčí kapela z Berlína a tohle byl jejich první koncert. Mě osobně se moc líbil a myslím, že tahle kapela bude jednou fakt super. Pak Stay Hungry, kteří mě osobně moc nepřesvědčili - příjemná atmosféra se z klubu někam okamžitě vytratila a až do konce jejich setu už nepřišla. Naštěstí se vrátila hned jak nastoupili Epidemics. Super energické vystoupení, navíc skvěle zazpívané. Jděte se na ně určitě podívat až tu teď budou hrát. Koncert končí, před Köpi hoří ohně u kterých ještě chvilku debatuju se Sebem z Short Fuse a pak, opět kolem třetí, vyrážím domů. Ráno vstáváme s Andreasem už v 9, jdem na geniální brunch do Café Morgenrot, kde se cpeme k prasknutí totálníma vegan lahůdkama. Sbíráme totiž síly na odpolední aktivitu, kterou je návštěva fotbalového zápasu 1.FC UNION BERLIN vs. INGOLSTADT. Union hraje 2. ligu, přesto je na stadionu skoro 15 tisíc lidí a nepopsatelná atmosféra. Při skandování EISERN UNION! (železný Union - tenhle klub byl vždycky spojenej hlavně s dělníkama, kteří pracovali s železem) mi běhal kurevsky mráz po zádech. Povedený zápas končí smírně 1:1 a my se přesouváme na trh na Boxhagener Platz omrknout desky. Daří se mi ulovit parádní živák BILLY BRAGGA s nesmrtelnou hymnou "Help Save the Youth of America" a hned v další krabici pak tahám skutečný poklad - 12ep BULLET LAVOLTA. Originál press na Taang!, katalogové číslo 22, opět skvělý stav a cena 10 euro. Bullet Lavolta je zcela zapomenutá kapela, která hrála geniální hc/punk podobný třeba Naked Raygun. Tzn. pořád dostatečně tvrdý i dostatečně melodický, se specifickou atmosférou a kurva chytrým kytaristou. Zkuste se po tomhle někde mrknout, je to fakt super kapela. Úspěšný lov jsem oslavil opět burgrem (Hawai Cheese) a po setkání s Ivanem a Křepim přišel čas se přesunout na Monster Bash, což byl festival v Columbia Halle, kterému headlinovali NOFX. Vyřizujem guestlist a jdem dovnitř. První pokus tam vydržet nevyšel, takže prcháme zpátky do Kreuzbergu na zmrzlinu a kafe a vracíme se až těsně před setem DESCENDENTS. Na celém festivalu je velké množství lidí a celkově mě to spíš sere, nicméně vidět Descendents byl vždy můj sen a jelikož hrajou opravdu málo, nemůžu si to nechat ujít. Cpu se dopředu, kapela si sympaticky obstarává veškerou přípravu sama a když to spustí, Němci překvapivě rozjedou kotel jak hovado. Vyklízím tedy pozice, na zbytek koncertu koukám z podia a i tak si to maximálně užívám. Zazněly všechny hity jako "Everything Sucks Today", "Coffee Mug" nebo "I Dont Wanna Grow Up", celé vystoupení bylo více než sympatické a jsem fakt rád, že jsem ten koncert viděl. Vtipný bylo, že prodávali trička, na kterých Milo kouká přes zeď a pod tím je napsáno "Milo Goes to See Checkpoint Charlie". Po Descendents nastupují NOFX a i ty si maximálně užívám. Dokonale zahraný set, který byl prokládán klasickýma hláškama, z nichž některý byly k Němcům dost ostrý. Ti na to však vůbec nebrali zřetel a pařili jak o život. Fakt jsem dlouho neviděl takhle velkej a poměrně divokej kotel a tady to hlavně jelo celou dobu. Jestli se nedá NOFX něco upřít, tak to, že je to fakt kurevsky dobře zahraný a v mnoha ohledech i zábavný. A přestože hráli poměrně dlouho, koncert absolutně neztrácel tah a energii. Celé to zakončili tanečkem a scénkou na podiu, při které asistovala celá crew a jejímž hudebním doprovodem byl song "Everyone is Little Bit Racist", což chce teda v Berlíně kus odvahy. Pak už jen loading a noční cesta domů za doprovodu STRIFE (naprostej masakr, neslyšel jsem to roky) a SHIFT a dneska srážka s realitou. Mějte se krásně a poslechněte si ty kapely o kterých píšu, jsou totiž dobrý.

MĚL JSEM TĚ MOC RÁD BRÁCHO....

18. dubna 2011 v 23:12 | Banan
Poslouchám Lvmen - "Mondo". Právě teď hraje poslední skladba desky a mě tečou po tváři slzy. Když byli Mönster na turné právě s Lvmen, překřitili tuhle písničku na "Dada´s Song", protože v ní Dáda nádherně zpívá. Měl jsem ten song vždycky strašně rád a byl jsem schopnej ho poslouchat pořád dokola. A úplně stejný to bylo i s Dádou.

Poznal jsem ho před patnácti lety. Byl jsem malej vyjukanej kluk, co jezdil na koncerty do Sokolova, Chebu a Chranišova. V té době to tam neuvěřitelně žilo, některý ty koncerty jsou dneska totálně kultovní, jako třeba Grade a Endeavor v Chranišově. Dáda se mě (a ještě Tomáše Kadlece) ujal, když jsme neměli kde spát a tak jsme strávili noc na podlaze nějaké kanceláře, kde byla matrace, kytary, malinkej vařič a spousty desek. Bylo to pár metrů od nádraží v Sokolově a my měli za pár hodin vstávat na vlak. Dáda ještě v noci uvařil čaj a ohřál fazole a já poprvé v životě držel v ruce desky Shotmaker, Unbroken, Antioch Arrow, Struggle a dalších kapel, které mi hned vzápětí změnily život. Už tehdy z Dády doslova sálal zvláštní klid a pokora podpořená jeho neuvěřitelnou osobností. I proto si to pamatuju, jako by to bylo včera. Už jsem v té době znal Ember a tohle setkání pro mě strašně moc znamenalo. Byl to přesně ten moment, kdy mi došlo, že punk je místo pro mě, protože se tam smazávají hranice mezi lidmi.

To, co dneska jsem, má kořeny přesně tam v tom kanclu v Sokolově. To Dáda mě naučil spoustu věcí vidět a taky věřit, že to může být na celý život. Ztělesňoval všechno, co pro mě kdysi definovalo scénu a to hlavně tím, že namísto prázdnejch řečí to prostě "jen" žil. Bez patosu, ostrejch loktů a zbytečnejch gest rozdával radost a dobrou náladu, všude, kde se objevil a vždycky byl ochotnej při vás stát. A přesně to, je pro mě punk. V tohle věřím. Díky němu.

Bude mi moc chybět.

Drž se brácho, jednou si spolu zase dáme Ducha Lesa.......

CRY ME A RIVER

15. dubna 2011 v 23:13 | Banan
Tak, jelikož si všichni zakládají blog hlavně proto, aby na něm mohli brečet, právě teď přišel můj čas. Kdbych tohle psal ve středu, bylo by to asi ještě mnohem horší (i díky tomu počasí venku), ale to sem neměl čas, musel jsem na zkoušku s Lahar. A jelikož byla dobrá, tak mě všeobjímající trudomyslnost lehce uvolnila ze svého sevření a teď už je to zase o kousek lepší. No, prostě jde hlavně o to, že na úterní koncert Red Dons, Declan De Barra a TPATB dorazilo asi tak 28 platících, což mě upřímě moc nepotěšilo. A to ještě z tohohle počtu bylo asi 8 lidí z Ruska, 5 ze Slovenska, 2 z Německa a zbytek teda domácích, i když lidí z Prahy tam bylo asi tak 5. Chtěl bych každopádně za prvé poděkovat té hrstce statečných, že vůbec umožnila aby koncert proběhl a klasicky Sedmičce za slevu. Do teď ale nerozumím tomu, kde byla chyba, i když to zase asi není až tak důležitý. Mnohem důležitější je, že koncert byl i tak skvělej, všichni do něj šli naplno a tak to byl nakonec parádní večer. Kapely byly skvělý i lidsky a o to víc mě mrzí, že se jim nedostalo větší podory, která by ten koncert udělala nezapomenutelnej. Vlastně je tohle to jediný, co mě mrzí. Na prodělaný peníze sere pes, protože poté, co jsme je musel zainteresovaným doslova vnutit, nandali mi naoplátku tolik věcí, že jsem je ani nemohl skoro odnést. Ale prostě mě štve, že kapely, které jsou pro mě synonymem toho, jak by měli věci fungovat, jsou takovýmhle způsobem ignorovány. Asi se až tolik nenosí dělat věci jen poctivě a "normálně", všichni potřebujou afekt, nějakou tu senzaci, hezký kluky v úzkej kalhotách, pocit vyjímečnosti nebo aspoň šuškandu o tom jak je to cool. Tohle prostě Red Dons a Declan nemaj, jenom hrajou super muziku a maj srdce na správným místě. I přesto ale bylo na koncertě v Berlíně 200 lidí, v Lipsku 180. V Praze 28 (a den před tím na Title Tracks asi 21, takže na dva úplně super koncerty dorazilo v Praze dohromady asi 50 lidí). Vím, že si za to částečně můžem sami, tím, jak se snažíme všechno přechválit, ale i tak jsem z toho smutnej. Ale jak říkám, všechno bylo nakonec naprosto v pořádku. To, co předvedl Declan jsem ještě v životě nezažil a navíc byl neuvěřitelně vtipnej. Red Dons dali parádní dost temnej set nasvícenej jen červenýma světlama. Všichni byli narvaný u podia a i při těch pár lidech to mělo koule a atmosféru. Lidi, co dorazili odcházeli s rohlíkem a bylo skvělý vidět třeba Ritchieho z Red Dons jak si šťastnej kupuje Declanovo album a ještě s ním nějaký mění. Strávit pak noc a část příštího dne s Red Dons bylo navíc úplně super a musím říct, že lidsky to jsou naprosto úžasný chlápci, u kterých jsem měl nakonec pocit, že se s nima znám celý život. A tenhle pocit je absolutně k nezaplacení, přesně při tom loučení v dešti před Sedmičkou mi došlo, jak obrovskou cenu mělo to, že jsem ten koncert udělal. Získal jsem další kámoše, možnost bydlet nebo se jen tak poflakovat v Londýně, Hamburgu, Mnichově, Dublinu, Chicagu nebo Portlandu, když bych třeba někdy chtěl. A jestli se, stejně tak jako já, občas ptáte, kde je smysl toho všeho, tak odpovídám, že přesně tady.

Top desky tohoto týdne (tentokráte v podstatě jen dost divný věci):

1. TIM HECKER - "Ravedeath, 1972" (Kranky)
Naprosto fantastická deska. Od obalu, přes zvuk až k muzice mě to prostě semlelo. A mám pocit, že tohohle alba se hodně dlouho nezbavím.

2. SIX ORGANS OF ADMITTANCE - "Asleep on the Floodplain" (Drag City)
Ben z Comets on Fire (na ty se taky mrkněte, boží kapela) a jeho další exkurze do podivného světa v jeho hlavě. I tentokrát jsem na stejné vlně.

3. PAN AMERICAN - "For Waiting, For Chasing" (Kranky)
Kranky převydali tohle skvělé album z roku 2006, které vyšlo původně v Německu. Mám Pan American hodně rád a jsem nadšenej i z téhle desky. Náladový easy listening ambient, dokonalá noční muzika.

4. AUBE - "Millennium - September" (Amplexus)
Září. Jedna dvanáctina projektu Millennium. Hustý.

5. GRAILS - "Deep Politics" (Temporary Residence)
Fakt zvláštní deska, jakoby absolutně neukotvená a neustále se měnící struktura. Občas až na hranici filmové hudby.
Více Adam na czechcoru tady:
www.http://czechcore.cz/cgi/sonic.cgi?templ=portal_index&page_include=p_publications_det&id_publication=78508

RED DONS + DECLAN DE BARRA + THE PREACHER AND THE BEAR

4. dubna 2011 v 13:16 | Banan
RED DONS míří na strahovskou Sedmičku

RED DONS (USA) + DECLAN DE BARRA (Irl) + THE PREACHER AND THE BEAR (Swe)
12.4.2011 od 19.00 hod.
Praha, Klub 007 Strahov

Vstup: 180 kč

Kdybych měl vybrat punkovou nahrávku roku 2010, byla by to deska "Fake Meets Failure" (Deranged Records) od Red Dons. Tahle skvělá kapela z portlandské punkové líhně, kde se sešli členové The Observers prostě neponechala nic náhodě a nahrála album, které zabíjí. Stejně jako v případě The Observers je i tady vůdčí osobností Doug Burns a ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, tak opět tahá z rukávu jedno eso za druhým. V podobě dokonale vystavěných skladeb, které mají neskutečná punkový drive i dokonalé melodie, je pak sází na stůl jednu po druhé a vám zbyde jen otevřená pusa. Základ všeho je samozřejmě na přelomu 70. a 80. let a když mluvíme o Portlandu, musíme nutně zmínit Wipers, ale ti jsou tentokráte opravdu pouze výchozí bod. Red Dons si z nich berou jejich přímočarost i melancholii, což byla kombinace, kterou odstartovala jedna celá kapitola punkové historie a sami k tomu přidávají ještě tvrdost a totální hitové pasáže. Hlavně některé kytarové nápady jsou prostě skvělé, jak vystřižené z učebnice hc / punku a přitom totálně svěží. Tenhle čerstvý vítr přinesl do kapely především její nový člen, kterým není nikdo jiný než Will, kytarista a zpěvák Born/Dead. Spolu s hlavním kouzelníkem Dougem, Justinem z Clorox Girls a Hajji Husaynem vytovořili neuvěřitelně kompaktní kapelu, která se poslední rok pravidelně objevuje v osobních žebříčcích punks po celém světě jako jedna z nejlepších živých hc / punk kapel současnosti. Jestli máte rádi Wipers, Undertones, Adolescents, Joy Division, ale i anglické kapely jako Adicts, 999 či Leatherface, budete Red Dons milovat.

Declan De Barra - původem irský písničkář a výtvarník, přijíždí do Prahy představit svoji letošní třetí album s názvem "Fragments, Footprints & The Forgotten". Jeho charakteristický projev je založen především na uhrančivém hlasu, který v sobě skrývá jak temné vypětí tak i zároveň vášeň, jenž bývá umocněna lehkým zvukem akustické kytary. Právě díky těmto atributům získala jeho hudba označení "Indie folk noir". V jeho skladbách se necháme unášet světem jenž je nabitý příběhy o životních ztrátách, nevydařených láskách, odporu, naději a přežití. Jeho touha a chuť cestovat se odrazila i v jeho hudebním životě, kdy na různých kontinentech se stával součástí nových hudebních projektů a kapel. K těm nejznámějším patří bezesporu australská kapela Clann Zu. Osobní zkušenosti ho však přesvědčily, že jako hudebník se nejsvobodněji cítí jako sólový hráč, jen jeho hlas a kytara mu dává absolutní volnost. Svoji nejnovější desku natočil na nejrůznějších destinacích počínaje Francií, Německem, Irskem a Indií konče. A díky tomu jeho hudba boří pomyslné hranice a stejně dobře funguje v hospodě v západním Irsku, v New Yorském indie klubu, nebo v kavárně v Libanonu.

The Preacher and The Bear - relativně mladé švédské duo, které bylo založeno v roce 2008 svojí tvorbou přímo navazuje na vzory amerického alternativního country a folku. Dominantním prvkem je výrazný dívčí zpěv jenž je doprovázen zvukem dvou navzájem promlouvajících akustických kytar s občasnou výpomocí bendža nebo harmoniky. Do povědomí se toto duo dostalo díky nejen producentské pomoci Ebbota Lundberga z populárních The Soundtrack Of Our Lives. Debutní desku vydalo na sklonku roku, ostatně stejně jako v případě Declana De Barry, švédské vydavatelství Black Star Foundation, které je u nás známé díky svým kapelám Pg.Lost, Children of Fall, Meleeh nebo Holmes.