Únor 2011

DESKY TÝDNE VOL. 3

25. února 2011 v 13:06 | Banan
Minulý týden jsem zakončil pobytem na zmrzlé Šumavě povzbujícím tělo i ducha. Byla to dekadentní veganská přežíračka proložená výpady do mrazíkovské přírody a opravdu vůbec se mi nechtělo zpátky. Zcela jasně jsem totiž věděl, že návrat zpět do reality všedního dne bude bolet a když se navíc přidal holomráz, který udělal z ulic města téměř apokaliptické kulisy, chtěl jsem zase zmizet. Nicméně to nešlo, tak jsem to musel vykompenzovat dostatečnou dávkou nihilismu. A k tomuto cíli vede hned několik cest, které se navzájem doplňují. Volba těch správných desek je rozhodně jednou z nich.
Kombinace je to ale opravdu smrtící, tak prosím, opatrně s tím.
1. GEHENNA - "Negotium Perambulans In Tenebris" (DIY)
Konec tisíciletí byla trochu divná doba. Dost věcí z té doby mi zpětně celkem splívá. Hard core byl vlastně mrtvej a jen pomalu se rodila nová generace, která měla všemu teprve vdechnout nový život. Díky tomu spousty desek, které v té době vyšly, zapadaly navždy prachem zapomění. No a to je přesně případ i tohohle alba od Gehenna, který bylo nahraný v roce 1999 a kapela si ho vydala sama. Černej obal, nenávist a stisk, který jde až do masa a apk na kost. Je tady obtisklá přesně ta doba, kdy těch pár starejch psů, co zůstali věrný punku, nenávidělo všechny a všechno, ale nemohli přestat. Smrtící a naprosto nekompromisní skladby, hodně rychlý tempo, všechno skvěle zahraný a totálně autentický. Kdyby Catharsis nahrávali "Passion" a přestali věřit všemu, znělo by to asi takhle. Navrh cover od G.G. Allina, který vše jen podtrhuje. Prostě hustý.
2. SPECTACLE - "I, Fail" (Smart Patrol)
K téhle kapele jsem měl vždy trochu zvláštní vztah. Ten tolik přepjatý politický aktivismus, který se ovšem v mnoha ohledech týkal jen slov a nikoliv už tolik činnů, mě vždy malinko lezl na nervy. Na venek se to projevovalo zvláštním chladem, který kontrastoval s touhou žít ve společnosti, kde si budou všichni rovni. Kluci, který měli všechno a tak mohli v klidu jezdit jedno turné za druhým. Možná jsem prostě jen zaujatej, to vůbec nepopírám, možná jsem jim vždycky trochu křivdil, i to je možný, ale prostě jsem si vždycky držel odstup, stejně jako oni. Tahle jejich deska mě ale pravidelně sráží až na úplné dno, zavírá mě hluboko do sebe samého a vytváří podivnou mrazivou atmofséru, která ovšem vychází z mého nitra. A zároveň je v tom i malinkej kousíček naděje, nebo možná spíš vzdoru. Ten tam ale musím vždycky vykřesat a asi i proto se touhle nahrávkou nechávám tak často masakrovat. Je to čistý zoufalství, óda na svět, který umírá a skladba "All Towers Must Fall" mě jednodužše trhá na kusy. Tady jsem se se Spectacle potkal, tady jim rozumím, tady jim věřím.
3. PYRAMIDS - "s/t" (Hydra Head)
Kapela Pyramids na Hydra Head. Nezaznamenali jste? No, kdbych teď nedržel v ruce promo, na kterém je pár sobů s psychadelickámi barevnými obrazci mezi parožím, taky bych si myslel, že je to celé spíš přelud. Jakoby ta deska nakonec vůbec nevyšla. Nikde jsme ji nikdy neviděl prodávat, nikdo se na ni neptal. A přitom je to tak zasraně dobrý. Podstata samotné muziky je už vlastně vyřčená tím divným obalem. Zvláštní chlad severské přírody, ze kterého jde trochu strach, ale zároveň nás něčím přitahuje, do toho podivné psychadelické pasáže, v mnoha případech čisté drone postupy, ale celé je to tak podivně snové, někdy až na hranici dost bizarního folku, jindy tam probleskujou zapomenuté kapely ze 70. let. A nejhustší na tom je, že to celé drží až kurevsky po hromadě, jakoby to bylo fakt vetkáno naprosto pevně do paroží, kde to zůstane navždy.
4. ORTHODOX - "Amanecer en Puerta Oscura" (Alone)
Španělští Orthodox a jejich přelomová deska, kdy začali opouštět špinavé a zatuchlé drone/sludge močály a nechali na své duše po letech dopadnout alespoň několik paprsků světla. Opět už je to všechno řečeno vlastně obalem, kde se nad temnou řekou prodírá korunami stromů zapadající slunce a rozehrává nádhernou scenérii, na kterou se můžete dívat hodiny. Je tam tolik barev, stínů a odstínů, že můžete hledat donekonečna a pořád bude co objevovat. A přitom je to jen fotka. A úplně stejné je to i s muzikou. Orthodox tady začali používat spoustu do té doby neslyšených motivů, občas máte pocit, že víly tancují na vodě, aby se v dalších minutách zatáhlo a spustil se liják. Něčím mi to dost připomíná Master Musicians of Bukkake nebo poslední desky Grails a je to opět ideální příležitost, dozvědět se hodně o sobě.
5. NICK CAVE AND THE BAD SEEDS - "No More Shall We Part" (Mute)
K tomuhle asi není potřeba nic dodávat. Naprosto přesně si pamatuju, že jsem si tuhle dokonalou desku koupil v jednom zapadlém second handu v Drážďanech, jednoho mrazivého dne na své cestě zoufalství. Kdykoliv si ji pustím, všechno se mi vrátí zpátky, ale zároveň dokáže Nic Cave s každým poslechem zase o trochu víc zahojit staré rány.

DESKY TÝDNE VOL. 2

13. února 2011 v 22:38 | Banan
Končí další týden. Dnešní den jsem strávil s Markem, Péťou, Matoušem a Maruškou a byl to skvělej den - díky! Jinak mi došlo, že už je skoro polovina února ty vole. Byl jsem teď hodně v práci, tak jsem vám chtěl jen říct, že si moc vážím, když se stavíte na pokec, na kafe a koupit si nějakou desku. Fakt mam radost, že to funguje a jsou lidi, který chodí do Rekomanda rádi. Prodávat někomu super desky je skvělej pocit. Tady je pár tipů.

1. J. MASCIS - "Several Shades of Why" (Sub Pop)
No, sólovka J. Mascise s Dinosaur jr, Witch a Sweet Apple. Už jak jsem viděl obal, začal jsem se trochu obávat, že to je deska, která mě bude doprovázet hodně často. Rozhodně víc, než je zdrávo. Každopádně dorazila do krámku v pátek odpoledne a celou sobotu neopustila přehrávač. Chtěl jsem ji tam nechat, ale bohužel dorazily toho proma 2 kopie, tak mam teď jednu doma jednu v práci. Zní to hodně podobně klidnějším skladbám na poslední desce Dino "Farm". Koncentrovaná melancholie a smutek a přitom je to pořád rock - nepochopitelný.

2. BRIMSTONE HOWL - "We Came in Peace" (Alive)
Mlaďoši na Alive. Hodně nakažlivá směs garage punku, blues a lehké psychadelie. Podobně skvělých kapel vychází na tomhle nenápadném labelu docela hodně, jen v našich končinách jsou bohužel zcela ignorovány. A přitom je to tak dobrý. Tohle je muzika, která opravdu pulzuje a má jak skvělé a přitom nevtíravé nápady, tak naprosto dokonalou náladu a zvuk. Doporučuju!!!!!!!!

3. MISFITS - "Walk Among US" (Ruby)
Pičo tahle deska je fakt neuvěřitelná. V záplavě Misfits kokotin, které tuhle kapelu devalvují na módní a cool přívěšek pro všemožné burany, falešný motorkáře, směšný rocknrollisty a macho blbce, občas skoro zapomenu, jak Misfits s Danzigem zabíjeli. A pak mi vždycky spadne brada až k zemi už při prvních tónech. Energie týhle desky je fakt něco nenapodobitelnýho a hlavně absolutně trvalýho a jsem šťastenej, že ji mam ve sbírce.

4. ACID REFLUX - "Vasectomy Boys" (No Way)
První singl Acid Reflux, který mi před pár lety zcela nečekaně ustřelil hlavu. Zkusil jsem ho otestovat teď, jestli prošel zkouškou času a bylo z toho divoký pogo. V týhle nenápadný kapele hraje na bubny soušasný bicmen Limp Wrist a je to prostě a jednodužše nasranej hc/punk, kterej má všechno - rychlost, tvrdost, zapamatovatelný melodie, parádní texty a netrpí přehnaným intelektualismem.

5. VEGAN REICH - "The Wrath of God" (Uprising)
Velká klasika. Vždycky mě překvapí, jak moc je tam metalovýho vlivu a jak to jede. Občas to zní malinko jak Kritická Situace, hehe.

HIPPIES

10. února 2011 v 17:47 | Banan
Před pár dny jsem zmiňoval některé crustové desky, ke kterým jsem se po nějaké době vrátil. Nyní mě něco podobného potkalo s power violence/fastcore zabijárnama a tak jsem několikrát přepogoval pokoj tam a nazpátek, rozbil lampičku a vylil kafe na koberec. Až jsem sám sebe překvapil. Ale za všechno můžou ty desky, některé jsem opravdu dlouho neslyšel a musím konstatovat, že mají pořád hodně drtivej účinek. Jsem fakt rád, že ty věci mam ve své sbírce a i když je třeba neposlouchám tolik jako dřív, jednoznačně mají pořád místo v mém srdci. Zvláště když některé opravdu nestárnou a neustále vám tak připomínají, jak se zabíjelo zvukem před pár lety (no, dobře, někdy před více než pár). Jedna z prvních desek, která putovala na gramofon byla "Direkt Action" od GUYANA PUNCHLINE. Pro mě je tohle definice emoviolence. Hodně těkavé songy, co pulzujou a jsou opravdu divný, ale je to zároveň jízda jak hovado, totální punkrockový kořeny jen zprasený a pokroucený. Na téhle desce dosáhli svého vrcholu a šli do píči. Samozřejmou součástí je ostrá politika, ale podávaná hodně sarkasticky. Skvělej je i žlutej obal a varování na zadní straně. Totální dílo. Pak přišla na řadu klasika - INFEST "Slave". Slyšeli jste někdo tu desku v poslední době? Já se musím přiznat, že jsem si ji pustil tak po pěti letech, ale dala mi tak kurevskej direkt, že jsem první minuty jen čuměl. Všechno zahraný absolutně nadoraz, maximální tvrdost a nasranost. Doslova vás to fyzicky zmlátí. K tomu vokál, kterej se nedá pochopit a texty, který netřeba komentovat. Tihle chlápci se s tím fakt nesrali ty vole, prostě to jenom všechno popravili. Navazuju se SEEIN RED/MK ULTRA splitem a smrtící jízda pokračuje. V MK Ultra hrál Jeff z Charles Bronson a jízda to byla hodně divoká. Trochu mi to přišlo jak kdyby Charles Bronson hráli covery od Los Crudos. Vysoce výbušná a opět dost nasraná rubanice, jedovaté punkové výpady v šíleném tempu, bez toho aby ztratili punk rock feeling, lyrika úplně stejná jako muzika. No a Seein Red? V tomto období su již plně vrátili ke svému vysoceoktanovému plamenému hard coru ve vražedné rychlosti a se smrtící přímočarostí a takovým odhodláním, že nebudete chápat. Texty o nenávisti k fízlům a k systému obecně, totálně bez kompromisu a úplně na krev. Kdysi jsem s tím možná měl lehounký problém, dnes to naprosto chápu. Hlavně když je jasné, že u těhle borců to fakt není póza, je jim kurva 50 a jedou to furt stejně, možná dokonce s ještě větším zápalem. O tom mimochodem svědčí i nejnovější songy Seein Red a znovuobnovených LÄRM na výroční Short, Fast and Loud kompilaci, která je ve formě 10ep přiložena k poslednímu číslu. Tady jsou:

SEEIN RED - Riot

Riot! Riot! - take out the slingshots.
Throw fucking brigs.
Light the molotov cocktails.
This is our hail of rage. Boiling point.
Is boiling point over - riot, riot!

A teď Lärm, který to fakt trefili úplně přesně.

LÄRM - Hippies

Walking in a city on an ordinary day.
See them punks standing there.
What you want to say, punk aint shocking anymore.
You are so lame, punk ideas are thrown out the door.
You are so tame.
The are just a bunch of hippies in a hard core clothes.
Thats the way this story goes.

SCOTT KELLY

7. února 2011 v 12:10 | Banan
Blíží se koncert Scotta Kellyho, 16. února na Vyšehradě. Vím, že jste to možná už četli mockrát, ale ten šílenej den a šílená noc minulý rok v lednu už ve mě zůstanou navždy. Kosa jak hovado, šílenci, co se tam vydali, obrovskej fukar, kterej to vytopil na neuvěřitelnejch 12 stupnů. A pak převážení věcí zpět v brutální sněhový vánici, kdy jsem si připadal jak u Stalingradu. Samotnej koncert jsem vnímal tak trochu jako ve zvláštním bizarním snu. Ty tóny, který vytvářely totálně magickou atmosféru, hlas plnej zvláštní pokory a taky zarputilosti. Všechno oholený až na kost. Scott Kelly v sobě ukrývá fakt hodně tajemství a na jeho koncert máte jedinečnou příležitost je alespoň trochu pochopit. Většinou se při tom dozvíte i dost o sobě a je jen na vás, co s tím pak uděláte. I teď to navíc bude v prostředí, který k tomu všemu poskytne neopakovatelný kulisy.

Pro ty, kteří chtějí poodhalit nitro tohohle chlápka už teď, je tady tohle. Lepší pozvánku na ten koncert nikdo nikdy nevymyslí.

http://www.silver-rocket.org/news/1750

DESKY TÝDNE

5. února 2011 v 13:28 | Banan
Tak, po delší době zase desky týdne. Zapátral jsem tentokráte hlavně v raw punk/crust sekci a vytáhl na světlo několik desek, které jsem docela dlouho neslyšel. A mám pocit, že některé z nich dost neprávem zapadly, přestože když vyšly, tak mě poslaly k zemi. A je příjemný zjistit, že tuhle schopnost si udrží už navždy. Tak si je zkuste poslechnout, nebo se k nim po nějaké době třeba vrátit - rozhodně stojí za to.

1. SEVERED HEAD OF STATE - "Power Hazard" (Havoc)
Po v podstatě striktně d-beatové "Anathema Device" úkrok směrem k punkovějšímu zvuku i struktuře skladeb. Jsou tam víc slyšet Poison Idea a starý US punk vůbec. Pro spoustu lidí to bylo zklamání, já jsem byl nadšen a jsem pořád. Aby nedošlo k omylu, "Anathema Device" je podle mě geniální deska, ale "Power Hazard" má taky naprosto kurevskou sílu, skladby jedou s neskutečnou energií, vše je na svém místě, včetněho Kellyho geniální bysy, přísných bicích a Toddových vyhrávek, které tak miluju. Do toho samozřejmě skvěle nafrázované proklamace o podstatě lidské rasy a ve vnitřáku odkaz na Polsko a obrázek koncentráku s velkým logem Prada uprostřed. Zasraně dobrá deska.

2. WORLD BURNS TO DEATH - "The Graveyard of Utopia" (Prank)
V mnoha ohledech velmi podobný případ. např. i v tom, že  tahle deska taky trochu překvapivě nevyšla na Hardcore Holocaust jako ty předešlé. WBTD se tady nechali mnohem víc ovlivnít japonskou školou, což je obtisknuto i ve faktu, že jedno z posledních sól svého života si tady střihnul Chelsea z Paintbox. Oproti poměrně čisté rockové produkci (brát s rezervou!) "Totalitarian Sodomy" je zvuk špinavější a skladby mají trochu jinou energii. Ale opět, tlak, který tahle deska vytváří je smrtící, Jackův vokál je zlej jak svině a texty se svou tématikou věnují výhradně masakrům sovětského státního aparátu a jsou opatřeny takovými informacemi, ze kterých se vám v kombinaci s muzikou udělá regulérně blbě. Lepší doporučení nemůže crustová deska dostat.

3. RAJOITUS - "Hat Morker Amfetamin" (Hardcore Holocaust)
Srážka s psychopatama. Parta nasraných Finů, kteří hodně čerpají inspiraci od Švédů a výsledkem je tahle zabijácká deska. Rychlé skladby s typickou energií punkového pravěku, hnané dopředu současným vztekem a samozřejmě spoustou alkoholu. Celé to fakt zní jak srážka starého Suomi punku, který byl ve své primitivnosti neuvěřitelně chytlavý a Svenska d-beatu ve stylu starých Anti-Cimex. Nechybí zabijácké refrény a strčprstskrzkrk frázování. Říkám ano.

4. DOOMTOWN - "Forever Fucked" (Putrid Filth Conspiracy)
Další věc, na kterou už trochu sednul prach a to přesto, že ani ona není až tak stará. Rok 2005, label Rodriga ze Satanic Surfers/Intensity a tahle skvělá deska od německé kapely, která vždy byla trochu ve stínu např. The Now Denial, Burial a dalších, přestože z mého pohledu z nich byla zdaleka nejlepší. "Forever Fucked" je od začátku do konce výbušná a s obrovskou energií zahraná deska a její největší přednost je v tom, že jsou na ní opravdu dobře napsané písničky, které stojí na parádních nápadech. V mnoha ohledech byli Doomtown celkem blízsko kapelám jako From Ashes Rise, jen měli trochu punkovější feeling a jasný evropský rukopis. Mrkněte se po tom, je to fakt super věc!

5. ARTIMUS PYLE - "Civil Dead" (Prank)
První deska útočného komanda z Bay Area. Za bicími Jensen z Iron Lung, na basu Robert Colins z What Happens Next?. Absolutně zlá, nihilistická a nekompromisní jízda, bez jediné šance na vydechnutí. Artimus Pyle čerpají hlavně z His Hero is Gone, ale posouvají to dál. Skladby jsou delší, lehounce ovlivněné i starým Bay Area metalem a samozřejmě i Crucifix. Vše podthuje temná grafika a texty, které se s tím fakt neserou - jsme v prdele, svět končí, ale stejně se nevzdáváme. Docela dlouho jsem tu desku neslyšel, pak jsem s ní infikoval Hluch a od té doby na mém gramofonu zas docela rotuje. A dává mi sílu to tady přežít.