Říjen 2010

JSEM OTROK

30. října 2010 v 13:04 | Banan
Jsem otrok desek. A nic s tím nenadělám. Hlavně v posledních týdnech jsem si plně uvědomil, jak velká je to pro mě závislost a že si vlastně nedokážu představit, že bych dokázal žít bez muziky, nebo lépe bez toho všeho, co je s ní spojeno. A přestože mám velmi často výhrady k hc/punk scéně, byla to ona, kdo mě vychoval. A byly to desky, co mě inspirovalo. Ne MP3, pálený cd, ne nějaký posraný stažený nahrávky z netu. Byla to muzika z asfaltu, na kterou jsem si musel ušetřit tak, že jsem si nekupoval svačiny, byl to zažloutlej papír bookletů, fotky z kterejch cákal pot, texty, který mi změnily život, příběhy, kterejm jsem věřil, emoce, který někdo do toho všeho vložil. Mohl jsem se s tím identifikovat, protože to měli na svědomí stejný loseři jako já a tohle byl důkaz, že si můžete plnit svoje sny. Přesně tady jsou kořeny mého pohrdání těmi, kteří jen stahujou a ještě z toho dělají bůhvíjakou přednost. Naprosto mi uniká, proč má někdo takovej problém podpořit čas od času kapelu, kterou miluje. Musím číst denodenně nejzasvědcenější kecy blbců o tom, jak milujou "nejlepší kapely na světě" a jak je tohle a tamto "nejzásadnější věc za poslední roky" a přitom vím, že dělají všechno proto, jen aby si tu kterou "nejlepší věc, která změnila jejich život" nemuseli koupit. Lidi, kteří se pasují do role největších milovníků muziky, ale vyhýbají se jí obloukem. Experti, který netuší, kde jsou v jejich městě krámy s muzikou, ale protože umí používat google, jsou nejchytřejší na světě. Sere mě to ne proto, že bych chtěl vytvářet nějaký ghetto, ale proto, že to posílá do prdele roky budovanou komunitu, která stála na principu brát a vracet zpátky. Skutečně podporovat a tím děkovat, ne jen parazitovat a přitom se tvářit, že bez toho nejde žít. To fakt umí každej kretén. Pochybuju, že bych někdy přestal jíst maso, kdybych si nekoupil desky Earth Crisis nebo Chokehold a neseděl dny nad jejich textama a grafikou. Pochybuju, že bych vůbec kdy psal tyhle řádky, kdybych si nekoupil kazetu Kritické Situace a neposlouchal ji měsíce pořád dokola ve walkmanu. Dodneška, když se podívám na vnitřňáky těch desek, vybaví se mi konkrétní situace a pocity, který jsem zažíval, když mi bylo 15 let. Ten příběh pořád pokračuje, ty desky pořád žijou můj život, pomáhají mi ho chápat. Proto je miluju. A proto tak pohrdám lidma, kteří se mě snaží přesvědčit, že milovat  stroj, je stejné, jako milovat něco, co dýchá.

Lásky posledních dnů:

KYLESA - "Spiral Shadow" (Season of Mist)
Přestože se mi jejich předchozí "Static Tension" líbila, měl jsem pocit, že  už se jejich koncept vyčerpal. I proto jsem od nové desky nic moc neočekával. Jak už to tak ale bývá, vyrazila mi dech. Kylesa se nebála udělat lehký krok jinam, ale pořád ji naprosto bezpečně poznáte, není to zrada ničeho. A já tam znovu našel tu osudovost, která byl na první desce, i když současná podoba je mnohem více rocková a rozmáchlá. A Laura fakt zpívá. A celý je to naprosto skvělý, včetně nádherného obalu.

CURRENT 93 - "Baalstorm, Sing Omega" (Coptic Cat)
David Tibet je magor, který mě před pár lety objal a už jsem se z toho sevření nedokázal dostat. Od té doby mi občas šeptá do ucha šílený příběhy, které jsem ochoten poslouchat hodiny. Tohle je ten nejnovější. Maso.

COKE BUST - "Line in the Sand" (Six Weeks)
Vrátil jsem se k téhle desce po skvělém koncertě Coke Bust, který odehráli v Praze v úterý. Poprvé mi jen tak prohučela hlavou a měl jsem pocit, že není až tak nic extra, ale když jsem si ji teď pustil znovu, zůstal jsem stát s otevřenou hubou. Nasraný a hodně rychlý straight edge hard core, bez troho aby se to zvrhlo ve fast core nebo grind. Už dlouho jsem neslyšel takhle naštvanou desku, která vás rozmetá na kousky. A chlápci byli sympaťáci, což je vždycky milej bonus.

LIFE LOVE REGRET

22. října 2010 v 21:59 | Banan
Jel jsem do Londýna na UNBROKEN. V 90. letech mi oba jejich koncerty utekly a přestože mám k reunionům velmi rezervovaný vztah, tenhle jsem si nemohl nechat ujít. Navíc mě setkání s Robem Moranem na koncertě Narrows v dubnu na Sedmičce téměř 100% přesvědčilo, že to prostě bude dobrý. Teď už ale střih, já stojím v londýnském univerzitním klubu s partou svých kámošů a kámošek a kochám se pohledem na zaplněný klub, kde se sešli fanoušci z celého světa. Nakupuju box se třema deskama, na kterých se skrývá kompletní Unbroken diskografie a dlouhou dobu se zasekávám na mikině, kde je fotka z obalu Th Smiths "Meat is Murder". Jen místo The Smiths je tam napsáno Unbroken a na helmě vojáka je "Life Love Regret" Naprosto boží. Z předkapel mě nejvíc zaujali Ceremony, ale dneska jsem tady kvůli nečemu jinému. Kolem desáté konečně přijdou na podium (které není, na výslovné přání kapely, odděleno od publiká žádnou barérou ani ochrankou), řeknou pár slov o tom, že nechtějí vidět žádné píčoviny a ubližování lidem v pitu, protože tenhle večer jsme tu všichni dohromady a rozjede se totální peklo. Hned první skladba je "And", v zápětí následuje "Blanket". Ještě v životě jsem nazažil, aby na koncertě viselo ve vzduchu tolik emocí. Kapela hrála úplně nadoraz, jakoby by nebyl rok 2010, ale 1994. Do toho všichni řvou texty a snaží se prodrat k mikrofonu. Jeden hit následoval druhej, při singalongu "In the Name of Progression", kterej řval doslova celej sál, mi běhal regulérně mráz po zádech, stejně jako "Give me a razor". Na konci přišel Robův proslov, u kterýho se neubránil slzám a pak už jen závěrečná "Absentee Debate" s brutálním opakujícím se riffem a řevem "I dont care!!!!!!". Pro mě to byl jednoznačně životní zažitek, kterej jsem strávil hrdě v pitu ve frontové linii a když to vše skončilo, byl jsem dokopanej jako nikdy, ale naprosto šťastnej. Byl to opravdu zážitek, na který nikdy nezapomenu a to nejen kvůli samotnému koncertu. Když jsem si totiž s Robem znovu povídal, řekl mi několik skvělých věcí. Třeba to, že Unbroken odehráli minulý rok dva koncerty v Kalifornii. První v San Diegu a vydělali na něm 12 000 USD. Všechny je dali Zapatistům. Druhej v L.A. a vydělali na něm 10 000 USD. Nechali si 1000 za letenky a zbytek dali své kamarádce, která pocházela z velmi chudé rodiny a která trpěla rakovinou a zbával ji maximálně rok života. Řekli jí, ať si za to koupí  cestu kolem světa. Pak řekl, že část peněz z londýnského koncertu opravdu dají na May Day v Praze a zbytek, že rozdělí mezi maminku Erica (kytarista Unbroken, který spáchal sebevraždu) a mezi organizaci, která se zabývá prevencí sebevražd. Nakonec řekl, že všechny reunion koncerty Unbroken byly a budou benefity. Nechci z nikoho dělat mesiáše, jen proto, že je schpen jednat jako lidská bytost. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že tohle je v současné době i na hc scéně dosti vyjímečný postoj. Pro mě je to pak důvod, proč tuhle kapelu i po tolika letech pořád miluju a stále dokáže měnit můj život, tak jak se jí to povedlo poprvé před patnácti lety. Tihle chlápci neztratili nic z toho, co v sobě měli a co je dělalo tolik vyjímečnými. Naopak, oheň v jejich srdcích možná hoří silněji, než kdykoliv před tím. Jsou asi obrovskou vyjímkou, ale zároveň také obrovskou inspirací. Nezbývá než poděkovat a pustit se do práce.

Playlist tohoto týdne:

1. HARVEY MILK - "A Small Turn of Human Kindness" (Hydra Head)
Brutální deska. Nepochopitelně strohá a zároveň plná pokroucenejch emocí. Tohle ještě nebude jen tak.

2. THREE MILE PILOT - "The Inevitable Past is the Future Forgotten" (Temprary Residence)
Koooooonečně!!!!!!!!!!! Po třinácti letech nová deska. Samozřejmě geniální.

3. TORCHE - "Songs for Singles" (Hydra Head)
Osm nových skladeb. Pořád neuvěřitelně chytlavý a hitový a přitom jízda jako prase.
Kdo měl strach, že Torche nemůžou navázat tam, kde skončil "Meandrthal", může si v klidu vydechnout. Fakt hrozně dobrý a navíc skvělej název desky.

...........víc jsem toho nestihl.............ale napravím to a dám vám vědět........díky za pozornost.......





KEEPERS OF THE FAITH

15. října 2010 v 10:55 | Banan
Včerejší koncert TERROR v Abatonu mě opět utvrdil v tom, že v současné době zřejmě neexistuje lepší hard core kapela, minimálně v tomto stylu. Tahle mnohdy vysmívaná parta starejch pušek z L.A., kterými tolik pc kids pohrdá kvůli jejich image drsnejch chlápků z ulice, opět dokázala, že to není jen posraná póza. Tahle parta má ty nejzdravější punkový kořeny a v životě si museli hodně věcí vybojovat a rozhodně na to nezapoměli. Oproti blbejm rozmazlemejm fakanům, kterých je současná hc scéna plná, reperezentují Terror pomalu umírající postoj, který stojí především na schopnosti postavit se v reálu za všechno, o čem zpívají na deskách. Včera to znovu potvrdili a mají za to můj nějvětší respekt. Jo a sežeňte si kurva KEEPERS OF THE FAITH, je to fakt naprosto skvělá deska!!!!!

BRUTAL KNIGHTS RULES!

10. října 2010 v 16:58 | Banan
Včera jsem po hodně dlouhé době dělal koncert, který jsem měl plně na triku. Na začátku roku jsem si totiž řekl, že už mě to sere natolik, že si dám pauzu a kupodivu se mi to celkem dařilo. Někdy v září jsem začal cítit, že přišel čas to znovu zkusit a tohle byla zkouška ohněm. V srpnu jsem tedy ještě dělal Obstacles, ale to je zhruba stejný, jako kdybych dělal koncert Lahar, tam prostě nemůže přijít nic, co by mě nasralo. Nicméně, abych se vrátil ke včerejšímu koncertu. Nakonec se rozrostl ještě o WEEKEND NACHOS a WOJCZECH, tedy na velmi zajímavou sestavu, která slibovala lecos. A musím říct, že to byl nakonec super večer. Už dlouho se mi nestalo, abych si takhle užil koncert, který jsem dělal, přišlo, mi, že tam byla parádní atmosféra a všechny kapely byly naprosto super a to jak hudebně, tak hlavně lidsky. Osobně jsem byl nejvíc u vytržení z BRUTAL KNIGHTS, kteří se pro mě stali prototypem naprosto skvělé punkové kapely, kde se vyjímečným způsobem potkala naprosto parádní muzika, absolutní koncetrace, totální vtipnost a nadhled a srdce na správném místě. Líbí se mi na nich, jak se vůbec neberou vážně a přitom je to tak kurevsky dobrý. Nevím co v Torontu přidávají do vody, ale snad ani jedna kapela tam odsud není blbost a to jich tam opravdu není málo. Ten včerejší koncert mi zase připoměl, že je super takovýhle akce zažívat, člověk pak na ně bude vzpomínat do konce života a nic na tom nezmění ani fakt, že lidi, který bych tam čekal, se na to opět z vysoka vysrali. Ale přišli jiní, možná ne tak cool, ale zase prostě proto, že si to chtěli užít. A to ani nevěděli (stejně jako já), že tohle byla poslední šance Brutal Knights vidět, protože to po tomhle turné balí. Budou mi hodně chybět, ale strach nemám, protože tihle fištróni a fištrónka, určitě brzy přijdou s něčím, z čeho si zase sednu na prdel. Nemůžu se dočkat.

p.s. Moc díky všem, kdo včera přišli!!!!!!!!

CEREMONY, USX A RANNÍ KAFE

5. října 2010 v 15:50
Včera jsem byl na koncertě CEREMONY. Těšil jsem se na něj hodně, protože "Rohnert Park" je skvělá deska a protože jsem měl tušení, že naživo to bude ještě o trochu kousavější. Během dne jsem se ovšem tak zničil, že jsem na kopec dorazil s náladou pod psa. Nejradši bych tam vůbec nebyl, s nikým se nebavil, nic neřešil.  Ale už se nedalo nic dělat, musel jsem ten pohár vypít pěkně do dna. Kolem půl desátý jsem zaslech hodně hlasitou vazbu a tak jsem se pořád trochu neochotně přesunul k podiu. V tu chvíli vydím Rosse, jak si zase vytahuje kalhoty nahoru a pak lehce neuroticky posedává v rohu podia, na kterém se sešla nezařaditelná parta. Pak nabrala vazba na ještě větší hlasitosti a přešla v úvodní riff skladby "Sick". Ceremony spustili a já jsem ožil. Zahráli to tak, že se na to vlastně nedalo ani pařit. Neuróza, zmatek, neustálé bourání jakékoliv struktůry a její opětovné stavění a celkově pekelně tvrdě zahraný. Do toho Ross a jeho totálně nevypočitatelná akce, zpěv, kterej nebyl moc slyšet, muzika naopak brutálně nahlas. Někdy po třetí skladbě jsem pochopil, že to hrajou zřejmě jen kvůli sobě a začal jsem ten koncert milovat. Teprve tenhle zážitek a následné povídání s kapelou, mi pomohlo plně pochopit "Rohnert Park" i Ceremony celkově. Fakt hodně dobrej koncert a skvělá kapela.

Když jsem se vracel v neděli pozdě večer ze Šumavy, pustil jsem v autě novou desku US CHRISTMAS "Run Thick in the Night". Byl konec nádherného dne a vlastně i celého víkendu. Venku tma, jen sem tam probliklo světlo a přestože díky hluku v autě nebyl poslech tak zřetelný, nebylo pochyb o tom, že lepší muzika nemohla v tuhle chvíli zaznít. Hned jak jsem přijel domů, pustil jsem ji USX znova, tentokréte v klidu ztichlého nočního pokoje a asi hodinu jsem jen ležel a poslouchal tuhle desku. Dostala mě do takového zvláštní rozhraní mezi spánkem a bděním a byla to opravdu síla. Už jejich předešlá deska byla hodně povedená, ale "Run Thick in the Night" je totální dílo. Tihle chlápci nejsou úplně normální, v tomto případě rozhodně naštěstí, jinak by nemohli nahrát podobnou šamanskou seanci plnou rockovejch riffů a celkově dost nemocnou atmosférou. 

Ranní kafe je VĚC. Dneska jsem si k němu pustil SISKIYOU, novou kapelu na Constellation a tím jsem na půl hodiny zastavil čas.